Čistota vody

Čistota vody je obecný pojem, vyjadřující obsah cizích látek ve vodě. Skutečně chemicky čistou vodu H₂O lze připravit pouze laboratorně. Čistotu vody je nutno posuzovat individuálně v závislosti na tom, k jakému účelu je voda využívána. Pojem čistota vody se v odborné terminologii používá především v souvislosti s vodou určenou k laboratornímu a technickému využití, jako je destilovaná či demineralizovaná voda. U přírodních a pitných vod se používá spíše pojem jakost, či kvalita vody^[1], protože úplná chemická čistota u nich není žádoucí. Například pitná voda je díky svému obsahu minerálních látek vhodná pro pití, ale již se nehodí pro ředění analytických vzorků nebo chlazení pájecích pecí - v prvním případě může ovlivňovat výsledek analýzy, v druhém případě může docházet ke vzniku kotelního kamene.

Rozdělení vody dle požadavků na kvalitu

Pitná voda

Pitná voda je definována jako voda, která prošla procesem úpravy a vyhovuje stanoveným požadavkům. Požadavky na kvalitu pitné vody upravuje vyhláška 252/2004 Sb.^{[nedostupný zdroj]} o hygienických požadavcích na pitnou a teplou vodu a četnost kontrol. Zvláště pak v příloze 1^{[nedostupný zdroj]} je tabulka, která ustanovuje nejnižší a mezní koncentrace a hraniční hodnoty jednotlivých vlastností vzorků vod.

Užitková voda

Užitková voda je obecně vzato voda, která není upravena jako pitná, proto je levnější a je jí možno využívat pro úklid, ohřev atd. V průmyslu se pro tuto vodu může využívat i pojem provozní voda. Požadavky na její kvalitu se různí v závislosti na jejím využití a často musí být upravována, např. filtrací či změkčením.

Odpadní voda

Odpadní voda je voda, jejíž kvalita byla zhoršena lidskou činností. Při procesu čištění odpadní vody dochází k oddělení vody, která je ještě dále přečišťována, a kalů a dnových sedimentů. Kaly z čištění odpadních vod se označují jako aktivovaný kal a podle kvality se mohou dále využívat (např. výroba bioplynu), nebo se skládkují (např. kvůli obsahu těžkých kovů).

Zjišťování kvality vody

Čistota vody je zjišťována souborem chemicko-fyzikálních metod, zajišťujících podrobné stanovení vlastností vzorku. Každá z těchto vlastností má mezní hodnotu pro daný typ vody.

Organoleptické a fyzikální vlastnosti

barva, pach, chuť, zákal (turbidita), průhlednost, teplota - 6 základních organoleptických vlastností
absorbance
konduktivita
mineralizace - celková
neutralizační kapacity - KNK (kyselinová neutralizační kapacita) a ZNK (zásadová neutralizační kapacita)
rozpuštěné a nerozpuštěné látky
oxidačně redukční potenciál - oxidace a redukce = změna oxidačních čísel

Obsah kovů ve vzorcích

hliník - mezní hodnota - 0,20 mg/l
hořčík a vápník - stanovují se dohromady a zvlášť - ukazatelé tvrdosti vody
mangan - mezní hodnota - 0,05 mg/l
železo - mezní hodnota - 0,2 mg/l
další kovy: arsen, antimon, berylium, chrom, kadmium, měď, nikl, rtuť, selen, sodík, stříbro ...

Nekovy a polokovy

dusík - formy dusičnanové, dusitanové i amonné ionty
fosfor - fosforečnany
chlor - jakož i ostatní halogeny
síra - dusičnanová i ostatní formy
křemík - obsažen zejména ve formě kyseliny křemičité
Kyanidy -
kyslík - rozpuštěný
CO₂ - oxid uhličitý a jeho formy
kyselost - pH
další prvky - stanovování pomocí vysoce přesných analytických přístrojů ( HPLC, GC, ...)

Organické látky

Biochemická spotřeba kyslíku - BSK
Chemická spotřeba kyslíku - CHSK
TOC - Celkový organický uhlík
stanovování organických látek dle jejich vlastností

Mikrobiologický rozbor

Úprava kvality vody

Úprava kvality vody probíhá mnoha různými způsoby v závislosti na jejím využití. Nejčastěji bývá filtrována a deionizována, pitná voda se naopak může obohacovat minerály. Průmyslově znečištěnou vodu je často nutno zbavit těžkých kovů nebo ropných sloučenin.

Reference

↑ LANGHAMMER, Jakub. Kvalita povrchových vod a jejich ochrana. Praha: Univerzita Karlova, 2009. 225 s. Dostupné online. S. 9.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu čištění vody na Wikimedia Commons

[1] LANGHAMMER, Jakub. Kvalita povrchových vod a jejich ochrana. Praha: Univerzita Karlova, 2009. 225 s. Dostupné online. S. 9.

[1]