Marsilio Ficino

Marsilio Ficino
Marsilio Ficino
Narození	19. října 1433; Figline Valdarno
Úmrtí	1. října 1499 (ve věku 65 let); Medicejská vila v Careggi
Povolání	filozof, překladatel, klerik, astrolog, básník, spisovatel a lékař
Alma mater	Univerzita v Pise; Florentská univerzita
Témata	filozofie
	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl: SKČR \| Knihovny.cz
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marsilio Ficino (19. října 1433 – 1. října 1499), známý též pod svým polatinštěným jménem Marsilius Ficinus, byl italský filosof a lékař, významný představitel humanismu.

Život

Ficino, jenž byl neobyčejně malé, téměř zakrslé postavy a neustále si stěžoval na chatrné zdraví, se vyznačoval neuvěřitelnou pracovitostí a energií.^[1] Překládal spisy Platónovy a Plotinovy do latiny a byl jedním ze zakladatelů novoplatónské akademie ve Florencii, kde tvořil zejména ve službách mecenáše Cosima di Medici. Jeho hlavním dílem bylo pojednání o nesmrtelnosti duše (Theologia Platonica de immortalitate animae), dále psal komentáře k některým Platónovým dialogům (např. k Symposiu či Filébovi). Ficino dále jevil velký zájem o astrologii a hermetismus. Proslavil se překladem pozdně helénského spisu Corpus Hermeticum. Ve vlastním traktátu o lékařství Liber de Vita se opíral o astrologickou doktrínu spojení jednotlivých znamení zvěrokruhu s jednotlivými částmi těla.

Ficino o historii: "Historie je nezbytná nejen proto, že zpříjemňuje život, ale také proto, že mu dává morální význam."

Studia

Ficinovi se ve Florencii dostalo skvělého vzdělání nejprve v humanitních oborech a později ve filosofii a medicíně, avšak žádné údaje nenaznačují, že by kdy získal nějaký titul. Okolo roku 1456 začíná studovat řečtinu se záměrem důkladného studia a prozkoumání prací souvisejících s Platónskou filosofií a hermetickou tradicí. Krátce na to se pokouší o první překlady do latiny. Brzy dokončuje svůj překlad hermetických spisů (1463) a poté začíná svůj překlad Platónových dialogů. Co se týče Ficinova překladu Platónových spisů, jedná se o vůbec první souhrnný překlad tohoto rozsáhlého díla do jednoho ze západoevropských jazyků vůbec. Jeho současníci komentovali jeho styl psaní jako elegantní a uspokojivý. Využíval literárních žánrů jako jsou traktát, dialog, řeč a také vydával svou korespondenci.

Busta Marsilia Ficina od Andrei Ferrucciho, Santa Maria del Fiore

Platónská akademie

V roce 1462 byl Ficinovi Cosimem de’Medici darován dům v Carregi, kde Ficino překládal řecké spisy a kde byla také jím založena Platónská akademie.^[2] Tento dům se brzy stal střediskem, které přítahovalo duchovní síly nejen Itálie, ale celé učené Evropy.^[3] Dnešní předpoklady ukazují, že spíše než akademie v našem smyslu slova, s přesně stanovenými lekcemi a lektory, se spíše jednalo o společenství přátel a vyučování probíhalo neformálně v duchu pomyslné antické Platónovy akademie, formou dialogu se staršími členy. Zájem o tuto akademii byl veliký a dokazuje to i četná korespondence s vlivnými osobnostmi i seznam žáku který Ficino pečlivě zaznamenal v jednom ze svých listů. Věhlas Ficinův i celé akademie byl znám ve většině Evropy.

Kosmologie

Ficino se v rámci své práce také pokouší podat vypracovaný popis universa. Od svých předchůdců přijal hierarchické řazení universa. Jeho model se v mnohém podobá Plótinově řazení, ale v několika ohledech se liší. Ficinovo schéma je řazeno do pěti základních substancí:

Bůh – andělská mysl – rozumová duše – kvalita – tělo.

U Plótinově schématu kvalita jako samostatná substance chybí a je nahrazena senzitivními a vegetativními schopnostmi duše. Tato změna je u Ficina zcela záměrná, jelikož díky ní se naše schéma universa stane symetričtější a duše získá jedinečné postavení v jeho středu. Tímto stvrzuje nauku svých humanistických předchůdců, totiž že unikátní postavení duše jí umožňuje sdílet vlastnosti s hierarchicky nižšími, ale i vyššími jsoucny a tím potvrzuje jedinečnost lidské bytosti v universu. Ficinova hierarchie je dynamický celek, kde se jednotlivé sféry navzájem mohou ovlivňovat. Přistupuje tedy na novoplatónskou ideu celkové duše světa prolínající všemi jeho sférami a astrologie mu slouží jako důkaz vlivů jednotlivých sfér na sebe. Duše zde opět získává jedinečné postavení, jelikož díky lásce jako své aktivní hybné síle spojuje a ovládá všechny věci.

Kontemplativní pojetí života

Ficino popisuje náš každodenní život jako shon a tím se naše mysl dostává do stavu neklidu a nespokojenosti. Ovšem naštěstí pro nás má naše mysl schopnost odvrátit se od těla a od vnějšího světa a zaměřit se k své vnitřní podstatě. Tímto obratem naše duše vstupuje do kontemplativního života, kde je schopna nahlížet inteligibilní svět, který je jí jinak nedostupný. Ficino ukazuje tuto kontemplaci jako výstup duše až k nejvyšším jsoucnům, vrcholícímu v bezprostředním nahlédnutí boha. Ficino zastává názor, že již během života jsme schopni dosáhnout tohoto bezprostředního poznání boha a vidí v něm poslední cíl lidského života, který má upokojit naši mysl. Proces výstupu přebírá od středověkých autorů a od sv. Augustina. Duše stoupá k bohu za pomoci dvou křídel – intelektu (poznání) a vůle (láska). Rozlišení mezi tím, který z těchto dvou aktů je důležitější není pro Ficina tak důležité přesto se zdá, že spíše upřednostňuje vůli a lásku. Každý stupeň poznání je pak doprovázen láskou k bohu a Lásku k bohu či poznání boha Ficino považuje pouze za dva různé výklady/aspekty téže věci.

Platónská teologie

Tento ústřední Ficinův spis se zabývá především jedním důležitým tématem a to obhajobou nesmrtelnosti duše po vzoru Platóna, Plótina, sv. Augustina a dalších od kterých si také většinu důkazů vypůjčuje.

Nesmrtelnost duše

Ficino bezpodmínečně obhajuje teorii nesmrtelnosti duše, jelikož má společně s kontemplativním myšlením ústřední postavení v jeho teoriích. Jedním z jeho zájmů je obhájit duši jako individuální pro každého člověka, což podporuje jeho teorii individuálního výstupu a patření na boha, o kterém jsme již řekli, že věří, že je jej člověk schopen dosáhnout již za svého života. Avšak cílem by podle něj nemělo být, uzřít boha jen na chvíli a jen pár lidmi, kteří se mohou věnovat kontemplativnímu životu, ale většinou lidí a navždy. Proto je pro něj obhajoba věčné nesmrtelné duše tak důležitá. Jinak by potom člověk nebyl více než zvíře, které dosažení svého cíle v každém případě dosáhne již za svého života. Tím také do své teorie dosazuje pro humanistickou dobu tak příznačnou obhajobu lidské důstojnosti. Výstup k bohu tak tedy dosáhne svého ultimativního cíle.

Nauka o Lásce

Zde se Ficino zabývá výkladem Platónské lásky v reakci na Platónovy spisy Symposion a Faidros a také teoriemi o přátelství od Aristotela a Cicerona.

Láska

Nauka o lásce je neméně známá a významná než jeho předešlé teorie. Inspirovala ve své době mnoho básníků a autorů a dala vzniknout i pojmu ‘platonická láska’ ačkoliv ten známe dnes už jen jako zkreslený pozůstatek. Ficino se snaží o syntézu výkladu Platónského a křesťanského charitas. Podle něj je láska či přátelství k druhému vždy jen přípravou na lásku k bohu, která je naším hlavním cílem a touhou. Každý vztah dvou lidí má být provázen láskou, je to pouto, které je povznáší blíže k bohu, takže ve skutečnosti to není jen vztah dvou, ale tří – dvou lidí a boha; boha, který představuje jejich vzájemné pouto a jejich strážce. Proto také své žáky v akademii označuje spíše za společenství přátel.

Filozofie a Teologie

Ficino popisuje vztah filozofie a teologie jako sesterský, přesto ale když mu hrozilo církevní obvinění za některé poznámky k magii a astrologii ve spise De Vita, byl rozhodnut u soudu kterému se sám podrobil své učení pozměnit a vzdát se jakéhokoliv vlivu antických filozofů, pokud by měli bránit jeho víře. Svou křesťanskou víru tedy upřednostňuje před filozofií a obecně ji považuje za nejdokonalejší ze všech náboženství. Nicméně ale říká, že pravá filozofie (čti platónská) je v souladu s křesťanskou vírou a jejímu učení nijak neodporuje spíše ho naopak podporuje

Díla

Platonica Theologia de immortalitate animorum
De christiana religione

Komentáře k Platónovým dialogům:

Commentaria in Philebum Platonis De summo bono
Commentarium in Phedrum
In Convivium

Díla ovlivněná astrologií a metafyzikou světla:

De lumine
De sole
De vita

Dopisy:

Epistolarum Familiarum Liber I.
Le divine lettere del gran Marsilio Ficino

Odkazy

Reference

Literatura

GORFUNKEL, Aleksandr Chaimovič, 1987. Renesanční filozofie (původním názvem: Orig.: Filosofija epochi vozroždenija). Překlad : Přeložil Otto Vochoč. 1. vyd. Praha: Svoboda. 377 s.
HEER, Friedrich: Evropské duchovní dějiny, kap. XII , Vyšehrad, 2000
KRISTELLER, Paul Oskar: Osm filosofů italské renesance, Vyšehrad, 2007
NALDONIOVÁ, Lenka, 2010a. Erós a jeho metamorfózy. Ostrava: Ostravská univerzita. Dostupné online. ISBN 978-80-7368-840-0.
NALDONIOVÁ, Lenka. Marsilio Ficino a platonická láska. Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Metodologie a theurgie hermeneutické interpretace III. 2010b, čís. 213, s. 85–100.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Marsilio Ficino na Wikimedia Commons
Osoba Marsilio Ficino ve Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Marsilio Ficino

Ficinova díla na BIVIO (latinsky)

[FOOTNOTEGorfunkel198783-1] Gorfunkel 1987, s. 83.

[FOOTNOTENaldoniová2010a93-2] Naldoniová 2010a, s. 93.

[FOOTNOTEGorfunkel83-3] Gorfunkel, s. 83.

[1]

[2]

[3]