Pavel z Tarsu

Apoštol; Pavel
Apoštol pohanů; Apoštol národů
Narození	o datu nepanuje shoda; dle Skutků v městě Tarsus
Úmrtí	asi 67; Řím
Příčina úmrtí	poprava stětím
Svátek	29. červen, 18. červenec; 21. únor; 25. leden (obrácení); 16. duben (přenesení hlavy); 6. červenec (první příchod do Říma); 1. září (znovunabytí zraku)
Období	raná Římská říše
Místo pohřbení	Řím
Místo působení	Tarsus; Efez; Milét; Korint; Athény; Veria; Týros; Caesarea Maritima; Kaloi Limenes; Akko; Myra; Sidón; Syrakusy; Soluň; Alexandria Troas; Antiochie; Salamis; Damašek; Jeruzalém; Filippoi; Pafos; Konya; Antiochie Pisidská; Derbe; Lystra; Řím
Státní občanství	starověký Řím
Vyznání	Farizeové a křesťanství
Úřady	Apoštol
Uctíván církvemi	všechny křesťanské církve s kultem svatých
Významné zasvěcené kostely	Bazilika svatého Pavla Za hradbami v Římě ; a další
Atributy	kniha, meč, tři prameny
Patronem	katolického tisku; dělnic; teologů a duchovních správců; města Londýna; tkalců; proti ušním nemocem; proti křečím; proti hadímu uštknutí; proti strachu; za déšť; za plodnost polí
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Pavel z Tarsu či apoštol Pavel (hebrejsky שָׁאוּל מִטַּרְסוֹס‎ – Ša’ul mi-Tarsos; česky také Saul či Šavel) je jedna z nejdůležitějších biblických postav, o jejíchž osudech vypráví Nový zákon. Je řazen mezi apoštoly, přestože mezi původních dvanáct nepatřil a s Ježíšem se osobně nesetkal, kromě zázraku obrácení na cestě do Damašku. Jeho zásluhou se křesťanství začalo šířit mezi pohany a stalo se světovým náboženstvím. Proto je často považován za faktického zakladatele křesťanství.^[1] Podle tradice je autorem 14 listů Nového zákona, z nichž 7 se mu připisuje i dnes.

Svatý Pavel nesoucí meč a knihu-vyřezávaná a malovaná dřevěná socha-19 století

Život

Prameny

Jako i o některých jiných biblických postavách máme o Pavlově životě jen zprávy z Nového zákona, a to dvojího druhu: jednak z Pavlových listů (zejména List Galatským), jednak z knihy Skutků. Jejich líčení se místy neshoduje, například spor s Petrem v Antiochii, který Pavel popisuje v Ga 2, 11 (Kral, ČEP), kniha Skutků vůbec nezmiňuje a otevření křesťanství pro pohany připisuje Petrovi (Sk 11 (Kral, ČEP); Sk 15, 7 (Kral, ČEP)). Většina badatelů proto pokládá zprávy Pavlových listů za spolehlivější. Od 2. století však už je u křesťanských autorů zmínek a zpráv o Pavlovi hodně, jak to odpovídá jeho významu pro rané křesťanství.

Mládí

Saul se narodil do židovské rodiny Sk 22, 28 (Kral, ČEP) ve městě Tarsus Sk 21, 39 (Kral, ČEP) na jižním pobřeží dnešního Turecka, které bylo významným politickým i obchodním střediskem. Získal dobré vzdělání a mluvil velmi dobrou řečtinou, jak ukazují jeho listy. Jako věrný Žid a farizej Sk 23, 6 (Kral, ČEP), Flp 3, 5 (Kral, ČEP) studoval v Jeruzalémě u slavného rabína Gamaliela. Když ve svých řecky psaných listech cituje Starý zákon, pak jej cituje buď podle Septuaginty, nebo si jej překládá sám z hebrejštiny.^[2] Už roku 66 př. n. l. dostali všichni občané Tarsu římské občanství, které Pavlovi nejednou usnadnilo situaci (Sk 21, 39 (Kral, ČEP)), někdy mu dokonce i zachránilo život (Sk 22, 27 (Kral, ČEP)).

Obrácení na křesťanství

Když se první křesťané po ukamenování diakona Štěpána, u kterého byl Saul přítomen^[3], rozprchli do Judska a Samaří, protože se v Jeruzalémě necítili bezpečně, začal i Saul cestovat po Judsku a pronásledovat stoupence tohoto hnutí. Když byl na cestě do Damašku, kde měl zatknout tamější křesťany, byl cestou oslepen světlem z nebe a slyšel promluvit hlas: „Saule, proč mě pronásleduješ?“. V Damašku jej slepoty zbavil dotekem muž jménem Ananiáš, kterého tím Ježíš pověřil ve vidění.^[4] Tento okamžik znamenal zlom v jeho životě i v dějinách křesťanství. Pavel přijal křesťanskou víru, kterou do té doby pronásledoval. Nejprve se stáhl do ústraní (podle Ga 1, 17 (Kral, ČEP) odešel do Arábie), několik let žil v Damašku (kde se naučil řemeslu šití stanů?), posléze se připojil k misijním skupinám a začal kázat.

Někteří muslimové však zastávali názor, že Pavel ve skutečnosti nikdy nebyl vyznavačem křesťanství, ale byl pouze najat židovskými učenci, „aby přijal Ježíšovo náboženství a jeho následovníky svedl k vyznání, že Ježíš je Bůh“,^[5] čímž mělo být vzmáhající se křesťanství v očích židů, kteří se hlásí k čistému monoteismu, jednou provždy zdiskreditováno. Jiný názor na celou záležitost měli ale ebionité, kteří podle Epifania ze Salaminy († 403) údajně prohlašovali, že Pavel byl původem Řek, který se usadil v Jeruzalémě, kde se zamiloval do dcery židovského kněze. Aby ji získal, podstoupil gijur a nechal se obřezat. „Když se mu pak dívku nepodařilo dobýt, popadl jej vztek a začal brojit proti obřízce a proti šabatu a Zákonu.“^[6]

Misijní cesty

Podle líčení knihy Skutků podnikl Pavel s pomocníky tři misijní cesty, při nichž navštěvoval židovské obce v diaspoře, ve městech mimo zemi Izrael, kázal evangelium a zakládal křesťanské obce. Na první cestě z Antiochie navštívil patrně Kypr a Perge, Antiochii Pisidskou a Derbe v Malé Asii. Druhá vedla z Jeruzaléma přes Antiochii, Tarsus, Galatii, Troadu, Filippi, Tessaloniku do Athén a odtud přes Efesos a Milétos po moři zpět do Jeruzaléma. Na třetí cestě z Antiochie navštívil Tarsus, Kapadokii, Antiochii Pisidskou, Efesos a Athény a po moři opět do Týru a Jeruzaléma. Rozdělení a uspořádání těchto cest je podle některých autorů teprve dílem autora knihy Skutků. V letech 50–52 žil Pavel patrně v Korintu, v letech 52–54 a v roce 56 v Efesu, snad roku 57 přišel do Jeruzaléma, kde byl zatčen. Dva roky byl vězněn v Cesareji a kolem roku 60 byl dopraven do Říma, kde žil dva roky v domácím vězení. Zda se mu podařilo navštívit dnešní Španělsko, jak chtěl, není známo.

Smrt

Podle staré tradice byl popraven v Římě – snad v místě Tre Fontane (ad Aquas Salvias) jižně od města, kde dnes stojí trapistický klášter s kostelem sv. Pavla – někdy mezi roky 64–67. Nejprve byl pohřben v katakombách u Via Appia, později pochován pod římskou Bazilikou sv. Pavla za hradbami – v sarkofágu umístěném pod papežským oltářem. Archeologický průzkum provedený v roce 2009 prokázal, že v (nepřístupném) sarkofágu je skutečně slavnostně pohřben muž z 1.–2. století.^[7]

Listy Nového zákona

Z listů (dopisů) obsažených v Novém zákoně mu tradice připisuje celkem 13, resp. 14:

Z těchto listů se za autenticky Pavlovy považuje obvykle sedm, a to Římanům, oba listy Korintským, Galatským, Filipským, 1. Tesalonickým a Filemonovi. Nejstarší z nich, 1. Tesalonickým, vzniklý krátce po roce 50, je také nejstarší spis Nového zákona. Zbývající listy (označené +) snad napsal někdo z jeho žáků.

Existují také argumenty, že Pavel je autorem všech knih Nového zákona, které nesou jeho jméno.^[8]

Pavlovy listy odrážejí jeho učení a život jednotlivých společenství, která Pavel sám založil a o která se i nadále staral a udržoval s nimi kontakt formou dopisů. Obsahují konkrétní situace, povzbuzení a napomenutí jeho bratrům a sestrám. Jeho jednotlivé názory a teologická hlediska se stala základem křesťanského náboženství – například myšlenka, že člověk není ospravedlněn svými skutky, ale milostí. Pavel také vynaložil velké úsilí na obrácení Židů na novou víru, a i když nabádal k mírnosti, jeho listy obsahují řadu protižidovských útoků, včetně obvinění Židů ze smrti Ježíše Krista. Kvůli křesťanské interpretaci jeho misijního úsilí a zvláště jeho vztahu k zákonu je Pavel některými židy považován za „geniálního odpůrce Tóry“.^[9]

Odkazy

Reference

↑ HALÍK, Tomáš. Oslovit Zachea. Praha: Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-159-0. S. 281.
↑ ŽILKA, František. Pavel z Tarsu a apoštolský věk křesťanské církve. Praha: Kalich, 1983. S. 83-84.
↑ Sk 7, 58 (Kral, ČEP)
↑ Sk 9, 4–13 (Kral, ČEP)
↑ BOUŠEK, Daniel. Polemika islámu s judaismem a hebrejskou Biblí ve středověku: Ibn Ḥazm a Samaw’al al-Maġribī. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2183-0. S. 287.
↑ KLINGHOFFER, David. Proč Židé zavrhli Ježíše. Praha: Rybka Publishers, 2010. ISBN 978-80-87067-60-4. S. 144.
↑ ŠVEC, Michael. V Římě byly nalezeny ostatky svatého Pavla. Novinky.cz [online]. Borgis, 2009-06-28 [cit. 2009-06-28]. Dostupné online.
↑ Robinson, John Arthur Thomas. Redating the New Testament, 1976, Wipf & Stock Publishers: ISBN 1-57910-527-0
↑ SICHER, Gustav. Volte život. Sborník z prací a úvah dr. Gustava Sichra. Praha: Rada židovských náboženských obcí v Praze, 1975. S. 60.

Literatura

BADIOU, Alain Svatý Pavel. Zakladatel univerzalismu, Praha: Svoboda Servis 2009. ISBN 978-80-86320-64-9.
DUKA, Dominik, Svatý Pavel, synagoga a církev: teologické úvahy nad židovsko-křesťanskými vztahy. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995.
ELIADE, Mircea, Dějiny náboženského myšlení, II, XXVIII, Praha 1996.
GRANT, Michael, Židé v římském světě, III, 10, Praha 2003.
JOHNSON, Paul, Dějiny křesťanství, Brno 1999.
RYŠKOVÁ, M., Pavel z Tarsu a jeho svět. Praha: Karolinum 2015
SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.
TICHÝ, Ladislav; OPATRNÝ, Dominik, et al. Apoštol Pavel a Písmo. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2009. 222 s. Dostupné online. ISBN 978-80-244-2465-1. ^{[nedostupný zdroj]}
TRILLING, Wolfgang, Apoštol Pavel: misionář a teolog. Praha: Vyšehrad, 1994. ISBN 80-7021-130-X.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Pavel z Tarsu na Wikimedia Commons
Autor Pavel z Tarsu ve Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Pavel z Tarsu
Osoba Pavel z Tarsu ve Wikicitátech
Cesty svatého Pavla Archivováno 8. 3. 2007 na Wayback Machine.

[1] HALÍK, Tomáš. Oslovit Zachea. Praha: Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-159-0. S. 281.

[2] ŽILKA, František. Pavel z Tarsu a apoštolský věk křesťanské církve. Praha: Kalich, 1983. S. 83-84.

[3] Sk 7, 58 (Kral, ČEP)

[4] Sk 9, 4–13 (Kral, ČEP)

[5] BOUŠEK, Daniel. Polemika islámu s judaismem a hebrejskou Biblí ve středověku: Ibn Ḥazm a Samaw’al al-Maġribī. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2183-0. S. 287.

[6] KLINGHOFFER, David. Proč Židé zavrhli Ježíše. Praha: Rybka Publishers, 2010. ISBN 978-80-87067-60-4. S. 144.

[7] ŠVEC, Michael. V Římě byly nalezeny ostatky svatého Pavla. Novinky.cz [online]. Borgis, 2009-06-28 [cit. 2009-06-28]. Dostupné online.

[8] Robinson, John Arthur Thomas. Redating the New Testament, 1976, Wipf & Stock Publishers: ISBN 1-57910-527-0

[9] SICHER, Gustav. Volte život. Sborník z prací a úvah dr. Gustava Sichra. Praha: Rada židovských náboženských obcí v Praze, 1975. S. 60.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

Ježíšových dvanáct apoštolů

12 apoštolů	Bartoloměj (Natanael) • Jakub, syn Alfeův (Jakub Mladší) • Jakub, syn Zebedeův • Jan (Milovaný • Evangelista • Patmos) • Jidáš Iškariotský • Juda Tadeáš • Matouš • Filip • Ondřej • Šimon Petr • Šimon Kananejský • Tomáš

Pozdější	Sedmdesát učedníků • Matěj • Pavel (Obrácení) • Jakub, bratr Ježíšův • Barnabáš

Související	Vyvolení dvanácti (Povolání učedníků • Matoušovo povolání • Misijní řeč • Nadcházející pronásledování) • Svaté příbuzenství • Poslední večeře (Řeč na rozloučenou) • Velké poslání (Apoštolská doba • Apoštolský stolec) • Skutky apoštolů (Letnice • Duch svatý) • Rozptýlení apoštolů • Pavlovské listy • Ostatky a místa pohřbení • Apoštolská posloupnost • Apoštolské vyznání • Apoštolští Otcové