Bruno ze Schauenburku

Bruno ze Schauenburku
Bruno ze Schauenburku
	Vyobrazení Bruna ze Schauenburku v knize Zrcadlo slavného markrabství moravského od Bartoloměje Paprockého z roku 1593
Narození	1205; Schaumburg
Úmrtí	17. února 1281 (ve věku 75–76 let); Kroměříž nebo Olomouc
Místo pohřbení	Kostel svatého Mořice
Národnost	Němci
Povolání	katolický kněz a katolický biskup
Nábož. vyznání	křesťanství
Rodiče	Adolf III. Holštýnský a Adelhaid z Querfurtu
Příbuzní	Adolf IV. Holštýnský
Funkce	olomoucký biskup (1245–1281); biskup
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Erb Bruna ze Schauenburku v erbovníku Konráda Grünenberga z roku 1483

Bruno ze Schauenburku (německy Bruno von Schauenburg; 1205? – 1./17. února 1281 Kroměříž) byl šlechtic a duchovní německého původu, působící v letech 1245–1281 jako biskup olomoucký. Patřil k předním rádcům a diplomatům českých králů Václava I. a zejména Přemysla Otakara II., pro něhož byl doslova „pravou rukou“. Významně se svou kolonizační a zakladatelskou činností zapsal do dějin Moravy.

Je po něm pojmenováno náměstí Biskupa Bruna v Ostravě.^[1]

Mládí

Bruno ze Schauenburku pocházel ze starého severoněmeckého šlechtického rodu, jehož rodový hrad Schauenburg (nyní Schaumburg) stojí nad řekou Veserou u města Rinteln v Dolním Sasku, asi 50 km JZ od Hannoveru. Narodil se jako třetí syn holštýnského a schauenburského hraběte Adolfa III. a jeho druhé manželky Adelhaid z Querfurtu,^[2] někdy mezi lety 1200 až 1205. Zastával řadu církevních úřadů. Roku 1229 se stal proboštem katedrální kapituly v Lübecku. V roce 1236 je doložen jako probošt v Hamburku a roku 1238 byl zvolen proboštem v Magdeburgu.^[3] Při této volbě byl však Brunův protikandidát zabit a Bruno musel uprchnout. Navíc byl tamějším arcibiskupem exkomunikován. Bruno však odešel do Říma k papeži a dosáhl u něj odpuštění. Roku 1244 ho papež Inocenc IV. jmenoval papežským kaplanem. Dne 20. září 1245 pak ho tentýž papež jmenoval olomouckým biskupem. Díky tomu skončily několikaleté spory ohledně obsazení místa zdejšího biskupa. Na biskupa byl Bruno vysvěcen až roku 1247. Český král Václav I. nejprve s jeho podporou váhal a uznal Bruna biskupem až roku 1247. Vzápětí si však biskup Bruno získal královu přízeň, když se za povstání jeho syna Přemysla postavil na Václavovu stranu a později se zasloužil o smíření otce a syna.

Biskupem na Moravě

Biskup Bruno se ve svém biskupství aktivně zabýval reformou církevní správy. Na Moravě začal obnovovat stávající a zřizovat nové děkanáty. Také pořádal s farním klérem synody (první roku 1252). Zřídil úřad biskupského soudce, tzv. oficiála. Založil i úřad scholastika, který měl na starost kapitulní školu. Zabýval se rovněž správou biskupského majetku, který významně rozšířil a zvelebil. Blízko staršího osídlení založil nové město Kroměříž s hradem (dnes arcibiskupský zámek) a zřídil zde kolegiátní kapitulu u svatého Mořice, manský soud a poručil vysázet vinohrady a vyhloubit vinné sklepy. Roku 1267 pak v Kroměříži pořádal diecézní synodu. Po požáru katedrálního kostela sv. Václava v Olomouci (postaveného Jindřichem Zdíkem) v roce 1265 tento obnovil a rozšířil již v gotickém stylu.

Je pokládán za průkopníka kolonizace středověké Moravy, pomocí lenního systému totiž zalidňoval dosud neobydlené oblasti, hlavně ve středu (Drahanská vrchovina) a na severu země (území mezi Odrou a Ostravicí, Opavsko, Osoblažsko). V jeho listině z roku 1267 je například poprvé zmíněna kolonisty založená Ostrava. Na Moravě založil vedle zmíněné Kroměříže hrady Mírov, Blansek (též Blansko), Fulštejn, Šaumburk a další. Podílel se také na založení města Uherské Hradiště.

Opora Přemysla Otakara II.

Po Václavově smrti se biskup Bruno stal rádcem a diplomatem mladého krále Přemysla Otakara II. a oporou královské moci na Moravě (král byl zároveň moravským markrabím). V letech 1254–55 a znovu 1267–68 doprovázel Přemysla Otakara II. na křížové výpravy do Prus. Spolu s králem biskup Bruno neúspěšně usiloval u papeže o povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství se sufragánními biskupstvími v Praze a Marcheggu, a o zřízení nových biskupství na územích (v Prusích?), která by mu byla podřízena.^[4] Biskup Bruno však pro Přemysla Otakara II. získal Štýrsko a v letech 1262–69 zde zastával funkci hejtmana. Po bitvě u Kressenbrunnu se mu také podařilo dojednat sňatek krále s Kunhutou, vnučkou uherského krále Bély IV. Později hájil Přemyslovy zájmy o římskou královskou korunu u papežské kurie. Roku 1274 vystoupil na koncilu v Lyonu, kde obhajoval neplatnost říšské volby Rudolfa Habsburského, ale to se mu v zkorumpovaném prostředí nepodařilo. Často stál v čele přemyslovských vojsk, v té době to ještě nebylo u duchovních nic neobvyklého. Například roku 1276 hájil Rakousy proti postupujícímu vojsku Rudolfa Habsburského.

V roce 1276 biskup Bruno zřejmě přemluvil Přemysla Otakara II., aby se pokořil u Vídně Rudolfovi Habsburskému. Bitvy na Moravském poli se však již neúčastnil.^[3] Po porážce Přemysla Otakara II. pak biskup Bruno musel vzdát hold Rudolfovi. Ten ho pověřil správou severní Moravy (Olomoucka a Přerovska). V roce 1279 ještě biskup Bruno vysvětil na pražského biskupa Tobiáše z Bechyně. Biskup Bruno ze Schauenburku zemřel v roce 1281 a byl pochován před hlavním oltářem kostela sv. Mořice v Kroměříži, který sám založil.

Biskup Bruno hovořil německy, latinsky a zřejmě i česky. Vyznal se nejen v teologii, ale díky svému hraběcímu původu i ve vojenství a stavbě hradů. Byl to také výborný hospodář.^[3]

Odkazy

Reference

↑ http://mapomol.cz/Ulice0200/0267.html
↑ rodokmen
↑ ^a ^b ^c JAN, Libor. Věrně po boku svého krále. Bruno ze Schaumburku. In: Libor Jan, Zdeněk Drahoš. Osobnosti moravských dějin (1). Brno: Matice moravská, 2006. ISBN 80-86488-38-1. S. 63–76.
↑ BYSTŘICKÝ, Jan. Olomouc – průvodce městem a okolím. Olomouc: Votobia, 1998. ISBN 80-7198-243-1. S. 34.

Literatura

JAN, Libor. Věrně po boku svého krále. Bruno ze Schaumburku. In: Libor Jan, Zdeněk Drahoš. Osobnosti moravských dějin (1). Brno: Matice moravská, 2006. ISBN 80-86488-38-1. S. 63–76.
ČAPKA, František. Dějiny Moravy v datech. Brno: Cerm - Akademické nakladatelství, 2001. 216 s. ISBN 80-7204-219-X.
BISTŘICKÝ, Jan. Olomouc – průvodce městem a okolím. Olomouc: Votobia, 1998. 228 s. ISBN 80-7198-243-1.
BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. 34 s. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Bruno ze Schaumburka.
HRABOVÁ, Libuše. Ekonomika feudální državy olomouckého biskupství ve druhé polovině 13. století, ACTA UPFF, Praha Státní nakladatelství, 1964 s. 38-125
MEDEK, Václav. Osudy moravské církev do konce 14. věku. I. díl dějin olomoucké arcidiecéze. Praha: Česká katolická Charita, 1971. 193 s.
VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun–By. Praha: Libri, 2007. 225–368 s. ISBN 978-80-7277-257-5. S. 232–233.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Bruno ze Schauenburku na Wikimedia Commons

Předchůdce:
Konrád z Friedberka

biskup olomoucký
Bruno ze Schauenburku
1245–1281

Nástupce:
Dětřich

[1] ttp://mapomol.cz/Ulice0200/0267.html

[2] rodokmen

[liborjan-3] JAN, Libor. Věrně po boku svého krále. Bruno ze Schaumburku. In: Libor Jan, Zdeněk Drahoš. Osobnosti moravských dějin (1). Brno: Matice moravská, 2006. ISBN 80-86488-38-1. S. 63–76.

[bystricky-4] BYSTŘICKÝ, Jan. Olomouc – průvodce městem a okolím. Olomouc: Votobia, 1998. ISBN 80-7198-243-1. S. 34.

[1]

[2]

[3]

[4]

Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů

BISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ		Znak olomouckého arcibiskupství

Olomoučtí biskupové (1063–1776)	1063–1085 Jan I. • 1088–1091 Vezel • 1091–1096 Ondřej • 1096–1099 Jindřich (?) • 1097/1099–1104 Petr I. • 1104–1126 Jan II. • 1126–1150 Jindřich Zdík • 1151–1157 Jan III. • 1157–1172 Jan IV. z Litomyšle • 1172–1182 Dětleb • 1182–1184 Pelhřim • 1184–1194 Kaim • 1194–1199 Engelbert • 1199–1201 Jan V. Bavor • 1201–1240 Robert Angličan • 1241–1245 Vilém • 1241–1245 Konrád z Friedberka • 1245–1281 Bruno ze Schauenburku • 1281–1302 Dětřich • 1302–1311 Jan VI. z Valdštejna • 1311–1316 Petr II. Andělův de Ponte Corvo • 1316–1326 Konrád I. Bavor • 1326–1333 Jindřich Berka z Dubé • 1334–1351 Jan VII. Volek • 1351–1364 Jan Očko z Vlašimi • 1364–1380 Jan IX. ze Středy • 1381–1387 Petr III. Jelito • 1387 Jan X. • 1388–1397 Mikuláš z Riesenburka • 1398–1403 Jan XI. Mráz • 1403–1408 Lacek z Kravař • 1409–1412 Konrád II. z Vechty • 1412–1416 Václav Králík z Buřenic • 1416–1430 Jan XII. Železný • 1416–1418 (Aleš z Březí) • 1430–1434 Kuneš ze Zvole • 1434–1450 Pavel z Miličína • 1450–1454 Jan XIII. • 1454–1457 Bohuslav ze Zvole • 1457–1482 Tas z Boskovic • 1483/1484–1490 Jan Filipec • 1487–1489 Jan XIV. Vitéz • 1489–1493 Ardicino della Porta ml. • 1493–1497 Jan XV. Borgia • 1497–1540 St. I. Thurzo • 1540–1541 Bern. Zoubek ze Zdětína • 1541–1553 Jan XVI. Dubravius • 1553–1565 Marek Khuen z Olomouce • 1565–1572 Vilém Prusinovský z Víckova • 1572–1574 Jan XVII. Grodecký • 1574–1575 Tomáš Albín z Helfenburka • 1576–1578 Jan XVIII. Mezoun z Telče • 1579–1599 St. II. Pavlovský • 1599–1636 František z Ditrichštejna • 1636–1637 Jan XIX. Arnošt z Plattenštejna • 1638–1662 Leopold I. Vilém (za něho administrovali: 1638 Ondřej Orlík, 1638–1640 Kašpar Karas, 1640–1642 Jan Kašpar Stredele, 1643–1646 Kašpar Karas, 1642–1650 Roderich Santhiller, 1650–1653 Jak. Merkurián, 1654–1664 Fr. Eliáš Kastelle) • 1663–1664 Karel I. Josef • 1664–1695 Karel II. z Lichtenst.-Castelcorna • 1695–1711 Karel III. Lotrin. • 1711–1738 Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu • 1738–1745 Jak. Arn. z Lichtenst.-Castelcorna • 1745–1758 Ferd. Jul. Troyer z Troyersteinu • 1758–1760 Leopold II. Fridrich z Egkhu • 1761–1776 Max. z Hamiltonu

Pomocní biskupové olomoučtí (1304–1777)	1304–1324 Martin z Brna • 1347 Dětřich z Portic • 1442–1482 Vilém z Kolína • 1482–1501 Ondřej Wismann • 1498 Konrád Altheimer z Vaserburgu • 1509–1529 Martin Göschl • 1547–1549 Martin Přemyslovic • 1551–1561 Václav • 1603–1607 Melchior Pyrnesius z Pyrnu • 1608–1617 Jan Křtitel Civalli • 1618–1628 Hynek Jindřich Novohradský z Kolovrat • 1629–1632 Caesar Nardus z Montopole • 1630–1639 Filip Fridrich Breuner • 1637–1642 Jan Kašpar Stredele z Montani a Bergenu • 1640–1646 Kašpar Karas z Rhomsteinu • 1639–1650 Zikmund Miutini ze Spillimbergu • 1652–1665 Jan Gobbar • 1665–1668 Bernard Bredimus (nepotvrzen Římem) • 1668–1669 Ondřej Dirre • 1670–1695 Jan Jos. Breuner • 1690–1692 Fr. Ant. von Losenstein (koadjutor) • 1696–1702 Ferd. Schröffel ze Schröffenheimu • 1703–1727 Fr. Julián von Braida • 1729–1748 Otto Honorius z Egkhu • 1749–1771 Jan Karel Leopold von Scherffenberg • 1771–1776 Jan Václav Xaver Frey von Freyenfels • 1775–1777 Matyáš Fr. Chorinský z Ledské

ARCIBISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ

Olomoučtí arcibiskupové (od r. 1777)	1. 1777–1811 Antonín Theodor z Colloredo-Waldsee • 2. 1811–1819 Maria Tadeáš z Trauttmansdorffu • 3. 1819–1831 Rudolf Jan • 4. 1832–1836 Ferdinand Maria Chotek • 5. 1836–1853 Maxmilián Josef Sommerau-Beckh • 6. 1853–1892 Bedřich z Fürstenberka • 7. 1893–1904 Theodor Kohn • 8. 1904–1915 František Saleský Bauer • 9. 1916–1920 Lev Skrbenský z Hříště • 10. 1921–1923 Antonín Cyril Stojan • 11. 1923–1947 Leopold Prečan • 12. 1948–1961 Josef Karel Matocha • 1973–1987 ap. admin. Josef Vrana • 13. 1989–1991 František Vaňák • 14. 1992–2022 Jan Graubner • 15. od 2024 Josef Nuzík

Pomocní biskupové olomoučtí (od r. 1779)	1779–1800 Karel Godefried z Rosenthalu • 1801–1812 Alois Jos. Krakovský z Kolovrat • 1817–1830 Ferdinand Maria Chotek • 1832–1868 Rudolf von Thyssebaert • 1831 Fr. Ant. Gindl • 1837–1838 Alois Jos. Schrenk • 1839–1841 Ant. Arnošt Schaffgotsche • do 1851 Ignaz Feigerle • 1880–1895 Gustav de Belrupt-Tyssac • 1904-1905 Jan Weinlich • 1904–1925 Karel Wisnar • 1906–1912 Vilém Blažek • 1922–1944 Jos. Schinzel • 1927–1938 Jan Stavěl • 1941–1969 St. Zela • 1943–1947 Jos. Martin Nathan • 1949–1965 Fr. Tomášek • 1990–1992 Jan Graubner • 1990–2017 Jos. Hrdlička • 2017–2024 Jos. Nuzík • od 2017 Ant. Basler

^Pozn. kurz. = pomocný biskup, administrátor a ostatní; tuč. kurz. = arcibiskup; tuč. = kardinál