Content-Length: 553356 | pFad | http://cs.wikipedia.org/wiki/Jurij_Gagarin

Jurij Gagarin – Wikipedie Přeskočit na obsah

Jurij Gagarin

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Na tento článek je přesměrováno heslo Gagarin. O jiných významech pojednává článek Gagarin (rozcestník).
Jurij Alexejevič Gagarin
Kosmonaut CPK
Státní příslušnostSovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Datum narození9. března 1934
Místo narozeníKlušino, Západní oblast, RSFSR, SSSR
Datum úmrtí27. března 1968 (ve věku 34 let)
Místo úmrtíNovoselovo, Vladimirská oblast, RSFSR, SSSR
Předchozí
zaměstnání		Letec vojenského námořnictva
HodnostPlukovník (6. listopadu 1963)
Čas ve vesmíru1 hodina a 48 minut
Kosmonaut od7. března 1960
MiseVostok 1
Kosmonaut do27. března 1968
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jurij Alexejevič Gagarin (rusky Юрий Алексеевич Гагарин; 9. března 1934 Klušino[1] – 27. března 1968, Novoselovo, Vladimirská oblast) byl sovětský kosmonaut, první člověk, který vzlétl do vesmíru. Ke svému kosmickému letu odstartoval 12. dubna 1961 v lodi Vostok 1 z kosmodromu Bajkonur. Skoro obletěl Zemi (chybělo cca 1200 km) a po 108 či 106 minutách přistál.

Po návratu z letu do vesmíru se stal hrdinou Sovětského svazu a oslavovanou světovou celebritou. Značnou část následujících let jeho života zabrala setkání s lidmi v Sovětském svazu i ve světě. Přes zátěž svých veřejných povinností od roku 1961 studoval na Žukovského akademii, současně stál v čele oddílu kosmonautů. K dalšímu kosmickému letu se nedostal, byl pouze náhradníkem Vladimira Komarova pro let Sojuzu 1 v dubnu 1967. V březnu 1968 dokončil studium na akademii a vrátil se k létání v letadlech, ale už 27. března 1968 při cvičném letu zahynul.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]
Gagarinův rodný dům v Klušinu, dnes muzeum

Gagarin pocházel z prosté venkovské rodiny, která žila ve vesnici Klušino ve Smolenské oblasti. Jeho rodiče pracovali v kolchozu. Otec, Alexej Ivanovič Gagarin, byl tesař a truhlář. Matka, Anna Timofejevna, byla dojičkou, později povýšila na vedoucí mléčné farmy kolchozu.[2] Gagarinovi měli čtyři děti, nejstaršího Valentina, jedinou dceru Zoju, Jurije a nejmladšího Borise.[3]

Do jejich života silně zasáhla válka. Když se v září 1941 přiblížila fronta, jednoho dne přistál na poli za vesnicí poškozený Jak-1, a tak vesnické děti poprvé v životě viděly letadlo. Malému Jurijovi pilot dovolil i sednout si do kabiny.[4][pozn. 1] Po příchodu Němců v říjnu 1941 byla uzavřena škola, do které začal sedmiletý Jurij Gagarin chodit teprve před několika týdny. I když nikdo z rodiny nezahynul, život na okupovaném území byl nelehký. Jejich dům zabrali němečtí vojáci a Gagarinovi si pak museli vykopat zemljanku, aby měli kde žít.[2] Do školních lavic se Jurij mohl vrátit až po osvobození v březnu 1943. V té době byla rodina rozdělena, ustupující Němci s sebou odvlekli jeho dva starší sourozence, ale oba ze zajetí utekli a poté bojovali v Rudé armádě až do konce války. Otce zase po osvobození odvedli do Rudé armády, sloužil v nedalekém Gžatsku. Celá rodina se shledala až po skončení války v létě 1945.[2]

V květnu 1945 se Gagarinovi přestěhovali do Gžatska. Roku 1949 Jurij Gagarin dokončil 6. třídu základní školy a rozhodl se vyučit v nějakém řemeslu. Přijali ho do učiliště při závodu zemědělských strojů v Ljubercích u Moskvy na výuku v oboru slévač. Současně ve večerní škole dělnické mládeže chodil do 7. třídy, aby měl úplné střední vzdělání.[3] Po dokončení učiliště roku 1951 byl jako jeden z nejlepších učňů vybrán k dalšímu studiu na Saratovské průmyslové škole, kterou absolvoval s výborným prospěchem.[5][pozn. 2] V Ljubercích i v Saratově hodně času věnoval sportu, vynikl zejména v basketbalu, navzdory své výšce – dorostl pouze 165 cm.[7] V Saratově se stal i kapitánem basketbalového mužstva školy,[6] ale také hrál na trubku v kapele.[7] Účastnil se práce fyzikálního kroužku, zde mimo jiné dostal za úkol připravit přednášku o Konstantinu Ciolkovském a jeho pracích o raketových motorech a kosmických letech. Ciolkovského myšlenky zanechaly v Gagarinovi hluboký dojem.[3]

Letec

[editovat | editovat zdroj]
MiG-15bis v Leteckém muzeu v Moninu, typ, na kterém létal Jurij Gagarin v Luostari.

Za studií v Saratově se spolužáky snil o létání. Koncem roku 1952 se přihlásili do pilotních kursů DOSAAF, ale k létání se nedostali. Když nedaleko Saratova vznikla škola civilního letectva, zkusili štěstí i tam, ale nesplňovali podmínky pro přijetí. Uspěli až napotřetí,[7] v říjnu 1954 je přijali v saratovském aeroklubu, od jara 1955 už Gagarin létal na Jaku-18. V létě dokončil studium a rozhodl se pro dráhu stíhacího letce. Na podzim 1955 byl přijat na vojenskou leteckou školu v Orenburgu.[pozn. 3] Studium se neobešlo bez potíží, v druhém roce měl Gagarin problémy s přistáváním s cvičným MiGu-15UTI, hrozilo mu dokonce vyloučení ze školy.[8] Popularitu mezi spolustudenty mu nepřineslo jeho nekompromisní vyžadování disciplíny z pozice pomocníka velitele čety.[pozn. 4] Po dvou letech[pozn. 5] výuky leteckou školu ukončil s vyznamenáním.[9]

Jako absolvent s vynikajícím prospěchem měl právo vybrat si místo služby. S přáteli se rozhodl pro život v ruské Arktidě.[10] Sloužil u 769. stíhacího leteckého pluku 122. stíhací letecké divize (769-й истребительный авиационный полк (ИАП) 122-й истребительной авиационной дивизии) Severního loďstva na základně Luostari-Novoje[pozn. 6] u Murmanska za polárním kruhem.[12] K pluku nováčci přijeli koncem listopadu 1957. Po důkladné teoretické přípravě a složení zkoušek ze specifik létání na severu začali od března následujícího roku létat na strojích MiG-15bis.[10] U útvaru dosáhl náletu 265 hodin (tedy v letadlech nalétal 265 hodin, počítáno od počátků jeho letecké kariéry v aeroklubu).[pozn. 7]

V závěru studií v Orenburgu se po jedenapůlroční známosti 27. října 1957[15] oženil se zdravotnicí Valentinou Ivanovnou Gorjačevovou.[16] Seznámil se s ní na tanečním večeru v letecké škole[pozn. 8] začátkem roku 1956.[17] Za rok a půl, 17. dubna 1959, se jim narodila dcera Jelena, druhá dcera Galja se narodila 7. března 1961, pouhých pět týdnů před Gagarinovým kosmickým letem.[15]

Kosmonaut, výběr a výcvik

[editovat | editovat zdroj]

V lednu 1959 rozhodla vláda o výběru budoucích kosmonautů a 22. května téhož roku pověřila velitelství letectva najít adepty mezi řadovými piloty.[18] Výběr prováděla speciální skupina v Institutu letecké medicíny v čele s plukovníkem zdravotní služby (полковник медицинской службы) Jevgenijem Karpovem. Konečný verdikt v závěrečných fázích náboru vynášela lékařská komise v čele s generálem Alexandrem Babijčukem.[pozn. 9] Kritéria byla: věk do 35 let, výška do 175 cm, váha do 75 kg, výborné zdraví.[19] Vlastní výběr začal v srpnu 1959 prohlídkou lékařských záznamů 3461 letců. Z nich bylo vybráno 206 kandidátů, kteří v říjnu až prosinci 1959 procházeli prohlídkami v Ústřední nemocnici vojenského letectva v Moskvě.[20] Ještě před povoláním k prohlídce, si pod dojmem úspěchů vesmírných letů Gagarin podal žádost o začlenění do oddílu kosmonautů, pokud se takový vytváří.[pozn. 10] Absolvoval první i druhou (v únoru 1960) vlnou prohlídek a pohovorů a dostal se mezi 20 budoucích kosmonautů.[20]

Od března 1960 do ledna 1961 procházel spolu s dalšími kolegy náročným výcvikem v nově zorganizovaném Středisku přípravy kosmonautů (CPK), v jehož čele stanul Karpov, celkově na přípravu kosmonautů dohlížel generál Nikolaj Kamanin. Středisko bylo zprvu umístěno ve spartánských podmínkách na moskevském Frunzeho letišti, v létě 1960 přesídlilo do nově budovaného Hvězdného městečka.[23] Během výcviku Gagarin vstoupil do komunistické strany.[24]

Gagarinovy výsledky při závěrečných zkouškách:[25]
  • Marxismus-leninismus – výborně
  • Základy kosmické a letecké medicíny – započteno
  • Raketová a kosmická technika – výborně
  • Konstrukce objektu Vostok 3A – započteno
  • Speciální kurs astronomie – výborně
  • Speciální kurs geofyziky – dobře
  • Speciální kurs filmování – výborně

Praktické kurzy:

  • Fyzická příprava – dobře
  • Výsadkářská příprava – dobře
  • Lety v beztíži – dobře
  • Maketa objektu č. 1 – započteno
  • Maketa objektu č. 2 – započteno

Nové středisko nedisponovalo prostředky pro výcvik všech dvaceti kandidátů, proto byla v říjnu 1960 z oddílu kosmonautů vyčleněna šestičlenná skupina určená pro první lety, procházející výukou přednostně.[19][pozn. 11] Program přípravy sestavili odborníci z Institutu letecké medicíny ve spolupráci s vedením střediska. Skládal se z teoretické části, zahrnující přednášky o raketách, o konstrukci kosmické lodi Vostok, o letecké a kosmické medicíně a zabezpečení životních podmínek během kosmických letů, o astronomii, geofyzice a filmování.[25] S kosmickou lodí se kosmonauti seznámili ve výrobním závodu OKB-1 i na kosmodromu. Dále praktická část obsahovala, kromě obecné fyzické přípravy, náročné testy odolnosti – v barokomoře podstoupili simulaci pobytu ve výšce 5–6 a 14–15 km, na centrifuze zažívali přetížení do 12 G, v termokomoře vydrželi teplotu 70 °C až dvě hodiny, třásli s nimi na vibračním stole, strávili o samotě v izolační komoře 10–15 dní.[25] Stav beztíže si vyzkoušeli při parabolických letech na cvičném MiG-15UTI, absolvovali parašutistický výcvik.[25]

Ve dnech 17. a 18. ledna složila vybraná šestice závěrečné zkoušky, všichni získali kvalifikaci „kosmonaut“, přičemž zkušební komise doporučila kandidáty ke kosmickým letům v pořadí: Jurij Gagarin, German Titov, Grigorij Něljubov, Andrijan Nikolajev, Valerij Bykovskij a Pavel Popovič.[19] Ze šestice kandidátů měli šanci na první let Gagarin, Titov a Něljubov. Při rovnocenné připravenosti kosmonautů nakonec byla rozhodující Gagarinova povaha, jeho srdečnost a skromnost.[27]

Definitivně vybrala prvního kosmonauta Státní komise pod předsednictvím Konstantina Rudněva[pozn. 12] až na Bajkonuru 8. dubna 1961, Titov se stal náhradníkem.[28] Na druhý den Kamanin s rozhodnutím komise seznámil kosmonauty. Nebylo pro ně překvapivé, protože pouze potvrdilo pořadí známé už od ledna, nicméně přesto Gagarin reagoval radostně a Titov poněkud rozmrzele.[29] Večer 10. dubna proběhlo slavnostní zasedání komise pro kamery za přítomnosti šestice kosmonautů a mnoha dalších činitelů, celkem bylo přítomno na 70 lidí. Na něm komise formálně odsouhlasila start Vostoku a potvrdila výběr Gagarina, s Titovem v záloze.[29]

Na druhý den, 11. dubna, s úsvitem technici vyvezli raketu na start. Dopoledne si kosmonauti poslechli poslední instrukce konstruktéra Konstantina Feoktistova, odpoledne se Gagarin setkal s vojáky a důstojníky sloužícími na kosmodromu.[30] Noc Gagarin s Titovem strávili v dřevěném domku na základně, usnout se jim nepodařilo.[31]

Let do vesmíru

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Vostok 1.
Dráha Gagarinovy lodi Vostok 1

Dne 12. dubna vstávali kosmonauti v 5 hodin, 30 minut moskevského času. Snídani z tub dostali v montážní budově, po ní následovala krátká zdravotní prohlídka.[32] Deset minut před sedmou přijeli Gagarin a Titov, oba ve skafandrech, na startovní plošinu. Dvě hodiny před startem, v 7 hodin 10 minut, už byl Gagarin usazen na svém místě v lodi a navázal spojení s řídícím centrem. Používal přidělený volací znak Kedr (Кедр, limba nebo cedr),[33] řídící středisko bylo Zarja (Заря, svítání či záře). Po prověření spojení a přístrojů, které trvalo 20 minut, Gagarin už jen čekal na start. Při udržování kontaktu s kosmonautem se střídali Kamanin, Koroljov a Popovič, pro ukrácení čekání mu pouštěli do sluchátek písničky.[34]

Dne 12. dubna 1961 v 9 hodin 7 minut moskevského času (6 hodin a 7 minut světového času) odstartoval Jurij Gagarin v kosmické lodi Vostok 1 z kosmodromu Bajkonur. V době startu mu bylo 27 let.

„ Поехали! – Jedeme! “
— Gagarin při zážehu motorů.[34]
Přistávací modul lodi Vostok 1 v muzeu společnosti RKK Eněrgija v Koroljovu

Asi minutu po startu dosáhlo přetížení 3–4 G, poté se postupně snižovalo. Gagarin je snášel dobře, pouze puls mu vzrostl z klidných 64 na 150 úderů za minutu.[35] Motor 2. stupně rakety (blok A) se vypnul později, než bylo plánováno; Vostok 1 proto nabral vyšší rychlost[36] a místo plánovaného letu ve výšce 180–230 km[37] nad povrchem Země se dostal na dráhu s parametry 181–327 km.[pozn. 13] Po 8 minutách 36 sekundách letu dohořel motor 3. stupně, v 11. minutě se oddělil 3. stupeň rakety, ve 14. minutě Gagarin pocítil stav beztíže.[40] Loď letěla automaticky, kosmonaut v průběhu letu udržoval spojení s řídícím střediskem, zapisoval svá pozorování a pocity (celou dobu letu se cítil výborně), když mu uplavala tužka, diktoval na záznam.[35] V 57. minutě loď dosáhla maximální výšky 327 km. Gagarin trochu pojedl, napil se a začal se chystat na návrat.[41]

Sestup byl komplikovaný, v 10.25 motor Vostoku zbrzdil loď, nepracoval však plánovanou dobu a řídící systém lodi proto neoddělil přístrojový úsek od kabiny.[42] Loď navíc začala rotovat, což Gagarin oznámil na Zem, nikdo mu však nemohl pomoci ani radou. Po 10 minutách automatika přístrojový úsek konečně odstřelila, loď se stočila potřebným směrem a rotace ustala.[42] Pak sestup probíhal normálně, teplota ochranného štítu dosáhla 2000 °C a přetížení 10 G. Ve výšce 7 km se odstřelil poklop průlezu, pilot byl katapultován a přistál na padáku vedle kabiny,[43] v 10.55 nebo, podle jiných údajů, 10.53 moskevského času, mezitím v 10.48 dopadla na zem loď.[pozn. 14] V důsledku výše zmíněných odchylek v práci motorů loď nedoletěla do plánované přistávací oblasti[47] jižně od Kujbyševa,[48][49] ale přistála u vesnice Smelovka ležící nedaleko města Engels v Saratovské oblasti.[34] Protože místo přistání leží na západ od kosmodromu Bajkonur, kde Vostok 1 vzlétl do vesmíru, neuskutečnil Gagarin kompletní oblet Země. Jeho kosmický let trval 108 (nebo 106) minut, a byl to nejen první, ale (ještě ke konci roku 2011) i nejkratší orbitální kosmický let.[50]

„ Když jsem v kosmické lodi obletěl Zemi, viděl jsem, jak je naše planeta krásná. Lidé, chraňme a rozmnožujme tuto krásu, ale neničme ji! “
— Gagarinova slova po letu[51]

Po letu

[editovat | editovat zdroj]
Jurij Gagarin (vlevo) pozoruje vojenskou přehlídku v Egyptě v roce 1962
Gagarin při své návštěvě ČSSR

Po úspěšném kosmickém letu SSSR požádal Mezinárodní leteckou federaci o uznání leteckých rekordů, délky letu 40 868,6 km, maximální rychlosti letu 28 260 km/hod a výšky letu 327 km.[52] Protože regule uznání rekordu vyžadovaly přistání pilota na Zemi v jeho stroji, zatajili Sověti katapultáž pilota a přistání na padáku. I Gagarin byl donucen nadřízenými orgány lhát na první tiskové konferenci ve velkém sále Domu vědců[53] a vynechat tuto informaci ve své knize Cesta do kosmu.[54] FAI rekordy v květnu 1961 oficiálně zaregistrovala.[52]

Uskutečnění prvního kosmického letu člověka Sovětským svazem vyvolalo překvapení nemenší než při prvním kosmickém letu vůbec, také sovětském Sputniku 1. Prezident Spojených států amerických John Fitzgerald Kennedy reagoval 25. května 1961 vyhlášením nového ambiciózního cíle amerického kosmického programu – letu člověka na Měsíc do konce desetiletí.[55]

Z neznámého vojenského letce se během hodiny stal nejpopulárnější člověk planety.[56] Sovětská vláda toho samozřejmě náležitě využila k propagačním účelům. Jurij Gagarin byl povýšen z nadporučíka (старший лейтенант) na majora (майор), vyznamenán titulem hrdina Sovětského svazu a Leninovým řádem. 14. dubna se mu dostalo triumfálního přijetí v Moskvě a v následujících dnech a měsících po celém světě od Londýna až po Havanu, není bez zajímavosti, že Gagarinova vůbec první zahraniční cesta vedla do Prahy. Československo navštívil pak ještě roku 1966.[57] Šarm, neustálý úsměv a přirozená inteligence mu na cestách získaly sympatie lidí a přispěly k jeho popularitě.

Gagarin a Valentina Těreškovová v Berlíně, 19. října 1963.

Postavení celebrity ovlivnilo i Gagarinovo chování. Nekonečná řada setkání a banketů, na kterých si kdekdo chtěl se slavným hostem připít „až do dna“, nezůstaly bez následků. Gagarin přestal sportovat, přibral, a namísto létání se proháněl autem po Moskvě.[58] Vážný incident se odehrál v září 1961 při dovolené ve Forosu na Krymu. Flirt se zdravotní sestrou skončil skokem z balkónu, rozbitou hlavou a měsíčním pobytem v nemocnici.[59] Manželce poté zůstal věrný, ostatně ona ho pozorně střežila, ale problémy s rychlými auty a alkoholem (ve volném čase, nikdy ve službě) se táhly ještě několik let.[58][59]

Jako populární osobnost byl v březnu 1962 za rodnou Smolenskou oblast zvolen do Sovětu svazu Nejvyššího sovětu,[60] po dalších volbách v roce 1966 přešel do Sovětu národností.[61] Současně se na 14. a 15. sjezdu Komsomolu (1962 a 1966) stal členem jeho ústředního výboru (aktivním členem Komsomolu byl už v saratovské škole). Zaujal také funkci předsedy Společnosti sovětsko-kubánského přátelství.

Přes značnou zátěž veřejných povinností zůstal Gagarin kosmonautem. Jako vedoucí oddílu kosmonautů od ledna 1963 a zástupce velitele CPK pro leteckou a kosmickou přípravu od prosince 1963 se podílel na jejich výcviku[12] a velmi usiloval o účast na dalších kosmických letech, zvláště pak programu letu na Měsíc. V září 1965 byl zařazen do skupiny určené pro nácvik spojení kosmických lodí Sojuz jako náhradník velitele aktivní lodě Vladimira Komarova,[12] s perspektivou opětného letu do vesmíru. Po opětném zařazení do přípravy k letu zlepšil i své chování. S obvyklou důkladností se zapojil do výcviku, vrátil se ke sportu, zhubl.[58] Při rozdělení kosmonautů do skupin podle programů v září 1966 se dostal do skupiny připravující se na přistání na Měsíci. Po smrti Komarova při neúspěšném letu Sojuzu 1 v dubnu 1967 byl z opatrnosti odstraněn z přípravy.

Od září 1961 Gagarin společně s kolegy z oddílu studoval na Žukovského vojenské letecké inženýrské akademii v Moskvě,[62] kde pro ně vytvořili novu specializaci pilot-inženýr-kosmonaut.[63] Od konce roku 1965 kosmonauti pracovali na komplexní diplomové práci, ve které zkoumali možnost postavení opakovaně použitelné okřídlené kosmické lodě. Každý z nich se věnoval části problematiky, přičemž Gagarin hrál ve skupině roli „hlavního konstruktéra“, když určoval metodu využití a vybíral celkový tvar letounu. Na trenažéru zkoušel způsoby přistání uvažovaného stroje.[62] Diplomovou práci obhájil 17. února 1968, o několik dní později, 2. března, oficiálně ukončil studium.[12]

Úmrtí

[editovat | editovat zdroj]
Busta v Erfurtu
Podrobnější informace naleznete v článku Smrt Jurije Gagarina.

Po dokončení školy se mohl po několikaměsíční přestávce (od 27. listopadu 1967) vrátit k létání. Cvičné lety opět zahájil 13. března 1968 a do 27. března provedl 18 letů o celkové délce něco přes 7 hodin.[14] Dopoledne 27. března 1968 měl Jurij Gagarin provést poslední let s instruktorem na cvičném MiG-15UTI, vyrobeném v Aeru Vodochody.[64] Šlo o kontrolní let techniky pilotáže před samostatnými lety na už připraveném MiGu-17, první dva měly následovat už odpoledne. Spolu se svým instruktorem, Vladimirem Serjoginem, hrdinou Sovětského svazu, tehdy velitelem pluku, při letu zahynul.

Gagarin se Serjoginem vzlétli v 10:19, v 10:26 Gagarin zahájil v určené zóně ve výšce 4200 m trénink. V 10.30 ohlásil splnění úkolu a zažádal o povolení k návratu.[65] Řídící létání návrat bez otázek povolil, ačkoli cvičení mělo trvat nejméně 20 minut.[66][67][68] Poté se Gagarin ani Serjogin už neozvali. Trosky letounu byly nalezeny o několik hodin později 65 km od letiště, u vesnice Novoselovo.

Okolnosti Gagarinova posledního letu šetřila vládní komise, která do poloviny července nakupila 29 svazků výpovědí a rozborů, nicméně jednoznačně určit příčinu pádu letounu se nepodařilo. Vedení komise prosadilo závěr, že pravděpodobnou příčinou neštěstí byl prudký úhyb pilota před mrakem nebo meteorologickým balónem, následovaný pádem letadla, který se nepodařilo vybrat.[69] Proti němu však protestovali mnozí členové komise,[69] i kosmonauti.[pozn. 15] Závěry komise byly odtajněny až v dubnu 2011.[71] V průběhu doby, zejména po uvolnění kontroly nad tiskem v polovině 80. let, se objevilo několik více či méně pravděpodobných teorií snažících se vysvětlit neštěstí.

Člen původní vyšetřovací komise, profesor Žukovského akademie Sergej Belocerkovskij a kosmonaut Alexej Leonov publikovali roku 1987 rozbor nehody.[72] Uvedli, že vyšetřování roku 1968 vyloučilo negativní ovlivnění posádky alkoholem nebo jinými drogami, zavrhlo i možnost atentátu nebo spiknutí.[73] Dospělo k závěru, že všechny systémy letadla fungovaly normálně a že nebyly nalezeny žádné stopy po srážce s cizím tělesem (meteorologickým balónem, ptákem, jiným letadlem).[74] Podle jejich názoru se během návratu na letiště letoun dostal do vývrtky. Po vylétnutí ze spodní základny oblačnosti (spodní vrstva mraků se nacházela ve výšce od 500–600 do 1500 m, horní mezi 4500 a 5500 m)[65] se piloti pravděpodobně pokoušeli letadlo srovnat, ale kvůli malé výšce se jim to už nepodařilo. V 10.31 narazili do země rychlostí 190 m/s (684 km/h).[74] Do vývrtky podle Belocerkovského a Leonova letadlo upadlo pod vlivem vnější příčiny. Snad se piloti snažili vyhnout hejnu ptáků, nebo mraku, který považovali za hejno či za balón, nebo vlétli do úplavu za letounem Suchoj Su-15, nebo letadlo srazil silný poryv větru objevivší se v souvislosti s přicházející studenou frontou.[75][76] O tom, že v prostoru Gagarinova a Serjoginova letu byl letoun Suchoj Su-15, podal Leonov svědectví i v roce 2013 po 45 letech od havárie.[77]

Další skupina hypotéz se točí okolo selhání posádky. Generál Nikolaj Kuzněcov, tehdejší velitel Střediska přípravy kosmonautů, vysvětloval nehodu infarktem Serjogina. Jeho tělo se mohlo navalit na řízení a znemožnit Gagarinovi zachránit situaci.[69] Kosmonaut Vladimir Aksjonov považuje za možnou ztrátu orientace posádky. Předpokládá, že při návratu na letiště se Serjogin rozhodl rázně snížit výšku, ale nezorientoval se v mracích, jejichž spodní okraj se navíc nalézal níže, než byli piloti před letem informováni.[78] Je možná i Gagarinova pilotní chyba při provádění zatáčky, a následné podlehnutí iluzi, spojené se ztrátou prostorové orientace.[66] Nezanedbatelný význam při havárii mělo i porušování bezpečnostních předpisů na letišti,[67] vzhledem ke ztíženým povětrnostním podmínkám neměl být let vůbec povolen.[66]

Počátkem roku 2007 tým vědců a leteckých odborníků pod vedením leteckého inženýra Igora Kuzněcova neúspěšně požádal ruskou vládu o obnovení vyšetřování. Kuzněcovův tým se domníval, že na počátku havárie stála technická závada – nedovřený vyrovnávací ventil v kokpitu letounu. Kabina tak nebyla hermeticky uzavřená a posádka se proto, v souladu s předpisy, rozhodla pro předčasný návrat a klesání do 2000 metrů. Serjogin, známý oblibou razantních manévrů, zahájil prudký sestup. Počáteční hypoxie, následovaná prudkým nárůstem tlaku v kabině a přetížením vedla podle Kuzněcova ke ztrátě schopnosti pilotů včas reagovat a vyrovnat letoun.[79][80]

K teoriím bulvárního charakteru patří v Rusku populární tvrzení o nehodě pod vlivem vypité vodky.[81] Mezi konspirační teorie patří tvrzení o smrti Gagarina a Serjogina 9. března při obletu Měsíce.[82] V červenci 1990 maďarský spisovatel István Nemere prezentoval sérii nedoložených domněnek z různých zdrojů o Gagarinovi jako svůj výzkum. Zpochybnil jeho prvenství v kosmu a tvrdil, že byl po hádce s Leonidem Brežněvem zavřen do blázince a sprovozen ze světa.[83]

Pohřeb a pozůstalí

[editovat | editovat zdroj]

„Kosmonaut č. 1“ odpočívá spolu se svým instruktorem na čestném pohřebišti u Kremelské zdi v Moskvě mezi nejvýznamnějšími představiteli Sovětského svazu. Pohřeb se konal 30. března 1968. Den předtím, 29. března byla urna s popelem Gagarina a Serjogina vystavena v moskevském Ústředním domu Sovětské armády, s mrtvými se přišlo rozloučit na 40 tisíc lidí.[84]

Po Gagarinově smrti vdova až do penze pracovala ve Hvězdném městečku, zůstala zde i na důchod.[85][pozn. 16] Roku 2011 starší dcera Jelena Jurjevna Gagarinová, historička umění, působila desátým rokem ve funkci ředitelky muzea „Moskevský Kreml“,[87] mladší dcera Galina Jurjevna Gagarinová roku 2018 již téměř tři desetiletí přednášela na Plechanovově ruské ekonomické univerzitě.[88]

Publikace

[editovat | editovat zdroj]
  • ГАГАРИН, Юрий Алексеевич. Дорога в космос. Записки летчика-космонавта СССР. Redakce Н. Каманин; literární zápis Н. Денисов, С. Борзенко. 1. vyd. Moskva: Правда, 1961. Dostupné online.  Archivováno 16. 3. 2009 na Wayback Machine.
    • GAGARIN, Jurij Alexejevič. Moje cesta do vesmíru. Překlad Věra Prokopová-Petříková. 1. vyd. Praha: Svět sovětů, 1961. 133 s. 
  • ГАГАРИН, Юрий Алексеевич. Вижу Землю… Документальный рассказ.. Příprava vydání Н. Каманин; redakce Ю. Докучаев. 3. vyd. Moskva: Детская литература, 1976. 64 s. Dostupné online. 
  • ГАГАРИН, Юрий Алексеевич; ЛЕБЕДЕВ, Владимир Иванович. Психология и космос. 1. vyd. Moskva: Молодая гвардия, 1968. 208 s. djvu. 
    • GAGARIN, Jurij Alexejevič; LEBEDĚV, Vladimir Ivanovič. Cesta ke hvězdám : Psychologie a vesmír. Překlad Jaroslav Jemelka; Předmluva : Milan Codr. 1. vyd. Praha: Pragopress, 1971. 220 s. 
  • ГАГАРИН, Юрий Алексеевич. Есть пламя! Статьи. Речи. Письма. Интервью. 2., doplněné vyd. Moskva: Молодая Гвардия, 1971. 191 s. 

Hodnosti

[editovat | editovat zdroj]
  • 22. února 1957 poručík (лейтенант)
  • 6. listopadu 1957 nadporučík (старший лейтенант)
  • 12. dubna 1961 major (майор), povýšen mimořádně o dvě hodnosti
  • 12. června 1962 podplukovník (подполковник)
  • 6. listopadu 1963 plukovník (полковник)

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Po letu Gagarin obdržel řadu řádů a titulů:[89]

A množství dalších medailí a vyznamenání. Gagarin byl jmenován čestným občanem řady sovětských (Kaluga, Komsomolsk na Amuru, Ljuberci, Novočerkassk, Saratov, Sevastopol, Smolensk, Sumgait, Ťumeň, Vinnica...) a zahraničních (v Československu Trenčianských Teplic) měst.

Památka

[editovat | editovat zdroj]

Jurij Gagarin, za života symbol úspěchů sovětské kosmonautiky a zdroj hrdosti obyvatel Sovětského svazu, jím zůstal i po smrti.[90][91] K uctění Gagarinovy památky vznikla muzea a památníky, bylo po něm pojmenováno město Gžatsk, školy,[pozn. 17] náměstí, bulváry, ulice a parky v řadě sovětských měst. Sovětská vláda, pro kterou představoval ideálního hrdinu, udržovala povědomí o Gagarinově prvenství. I po jeho smrti vycházely vzpomínkové knihy a filmy, Gagarinův portrét se objevoval na poštovních známkách. I jméno Jurij se stalo načas populární.[93] Sláva prvního kosmonauta získala trvalý charakter. Protože zemřel ve čtyřiatřiceti letech, v paměti lidí zůstal jako věčně mladý hrdina, vždy přátelský, s typickým úsměvem. Obyčejný člověk, který se vypracoval ze zapadlé vesnice aby doletěl dále, než kdokoliv před ním.[91]

„ V dětství pro mě byli hrdinové Gagarin a ostatní kosmonauti. “
— Kosmonaut Fjodor Jurčichin.[94]

V Sovětském svazu se stal lidovým hrdinou a, v kontrastu k jiným sovětským hrdinům, jeho popularita nezeslábla ani po rozpadu Svazu. V nynějším Rusku je populárnější než kterýkoliv jiný idol, v průzkumu roku 2010 porazil i Vladimira Vysockého.[95] Respekt ke Gagarinovi trvá i mimo jeho vlast. Je po něm pojmenované letiště v angolském městě Namibe.[96] Na prvního z kosmonautů nezapomínají ani zahraniční kolegové :

„ Jurij Gagarin nás všechny pozval do vesmíru. “
— Zápis Neila Armstronga v pamětní knize Hvězdného městečka.[97]

Bezprostředně po Gagarinově smrti bylo po něm pojmenováno Středisko přípravy kosmonautů v Hvězdném městečku a Vojenská letecká akademie v Moninu. Také město Gžatsk poblíž Gagarinovy rodné vesnice nese od roku 1968 na jeho památku jméno Gagarin. Téhož roku bylo náměstí Kalužské stráže v Moskvě přejmenováno na Gagarinovo a o dvanáct let později byl zde vztyčen 46 m vysoký památník.[98] V muzeum byl přeměněn Gagarinův rodný dům v Klušinu, domy, ve kterých žili Gagarinovi v Gžatsku i domy ve kterých bydlel během dvou let služby na severu.[11] Památník byl postaven v Hvězdném městečku i na místě pádu jeho letadla. Po roce 1968 památníky a sochy připomínající Gagarina byly postaveny v řadě dalších měst v Rusku i mimo něj, v Ljubercích, Kolomně, Soči, Erfurtu… Jediná socha v českých zemích byla vztyčena roku 1975 v Karlových Varech.[pozn. 18] Roku 2012 byl v Houstonu odhalen první památník Jurije Gagarina ve Spojených státech amerických.[101]

Jurij Gagarin a výzkumná loď „Kosmonavt Jurij Gagarin“ na známce z roku 1979

Gagarinovo jméno od roku 1969 nosí i saratovská škola, ve které studoval,[pozn. 19] a od roku 1977 letecký závod v Komsomolsku na Amuru – Komsomolskoamurské letecké výrobní sdružení J. A. Gagarina. Počínaje ročníkem 2008/09 vítěz Kontinentální hokejové ligy dostává Gagarinův pohár.

Jméno „Kosmonavt Jurij Gagarin“ nesla sovětská vědeckovýzkumná loď, určená především k udržování spojení s kosmickými loděmi a stanicemi. Je po něm pojmenována planetka č. (1772) Gagarin a kráter Gagarin na odvrácené straně Měsíce.[103][104] A roku 2011 byla k 50. výročí Gagarinova letu kosmická loď Sojuz TMA-21 pojmenována „Jurij Gagarin“, stala se tak jediným Sojuzem s vlastním jménem.[12]

Pravidelně se Gagarinův portrét objevuje na známkách. Nejen sovětská, ale i československá pošta dokázaly už 13. dubna 1961 vydat známky k prvnímu letu člověka do vesmíru.[105] Stovky známek, pamětních razítek a obálek s gagarinovskými náměty se staly tématem několika knih.[106][107]

Jurij Gagarin byl a je připomínán v řadě filmů, knih a písní.[108] V Československu vznikla oslavná píseň už v den jeho letu. Píseň „Pozdrav astronautovi“, známější pod nepůvodním názvem „Dobrý den, majore Gagarine“, nazpíval brněnský dirigent a hudební skladatel Gustav Brom, narychlo ji k poctě prvního kosmonauta složili Jaromír Hnilička a Pavel Pácl. Píseň se stala po léta populární jak melodií, tak slovy.[109]

Obzvláště silná vlna připomínání Gagarina přišla s padesátým výročím jeho letu roku 2011. V Rusku vláda připravovala oslavy od roku 2008. Roku 2011 proběhlo množství oficiálních akcí, slavnostní shromáždění politiků a představitelů ruské kosmonautiky a slavnostní koncert v Kremlu,[110] zřízení Gagarinovy ceny,[111] renovace a rozšíření muzeí, rozhovory a soutěže na školách, setkání a konference věnované Gagarinovi a kosmonautice.[110] Vyšlo nové vydání vzpomínek jeho matky, biografie z pera Lva Danilkina, podrobný rozbor letu 108 minut, které změnily svět Antona Pervušina.

I v Česku došlo v dubnu 2011 k oživení zájmu o Gagarina. Kromě vlny článků v tisku, v dubnu 2011 proběhla „Noc Jurije Gagarina“.[112] Uskutečnila se vzpomínková akce u Gagarinova pomníku na karlovarském letišti[113] a Štefánikova hvězdárna v Praze připravila výstavu s replikou Vostoku 1.[114]

Numismatika

[editovat | editovat zdroj]
  • 2001
    2001
  • 2011
    2011
  • 2011
    2011

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Po Gagarinově kosmickém letu se ukázalo, že onen pilot, jistý Larcev, přežil válku a začátkem 60. let žil v Gorkém.[4]
  2. ↑ Z 32 zkoušek složených za čtyři roky studia měl 31 „pětek“, pouze z psychologie „čtyřku“.[6] (V sovětském i ruském známkování byla a je pětka nejlepší a jednička nejhorší.)
  3. ↑ Celým názvem První čkalovská vojenská letecká škola pilotů K. J. Vorošilova (Первое Чкаловское военное авиационное училище летчиков им. К.Е.Ворошилова). Škola byla čkalovská, protože Orenburg byl v letech 1938–1957 přejmenován na Čkalov.
  4. ↑ Tři nespokojenci ho jedné noci zbili. Gagarin si několik dní poležel v nemocnici, viníky soud poslal do nápravného tábora.[8]
  5. ↑ Běžně bylo studium čtyřleté, ale v té době bylo kvůli nedostatku pilotů mimořádně zkráceno na dva roky.[7]
  6. ↑ Dnes Korzunovo. Luostari-Novoje bylo roku 1967 s přispěním Gagarina pojmenováno po generálu Korzunovovi, v letech 1956–1966 veliteli letectva Severního loďstva.[11]
  7. ↑ V aeroklubu nalétal 42 hodin a 23 minut, při ukončení letecké školy v Orenburgu měl celkový nálet 166 hodin a 41 minut,[13] 265 hodin dosáhl při přijetí do oddílu kosmonautů v březnu 1960[12] nebo k říjnu 1959.[13] Před posledním letem měl nálet 340 hodin a 15 minut.[14]
  8. ↑ Taneční sál byl přímo v prostorách vojenské letecké školy, neobyčejně výhodně pro její studenty.[8]
  9. ↑ Generálmajor Alexandr Nikolajevič Babijčuk stál v čele Lékařské služby vojenského letectva.
  10. ↑ Taková je oficiální verze.[10][21] Novinář Jaroslav Golovanov možnost žádosti popírá a tvrdí, že si ji vymysleli N. Děnisov a S. Borzenko, když podle Gagarinova vyprávění sepisovali knihu Moje cesta do vesmíru.[22]
  11. ↑ Vybranou šestici tvořili zprvu Valentin Varlamov, Jurij Gagarin, Anatolij Kartašov, Andrijan Nikolajev, Pavel Popovič a German Titov. Kartašov a Varlamov záhy vypadli ze zdravotních důvodů, nahradili je Grigorij Něljubov a Valerij Bykovskij.[26]
  12. ↑ Konstantin Nikolajevič Rudněv byl ministr – předseda Státního výboru pro obrannou techniku.
  13. ↑ Dráhu 181–327 uvádějí ruské prameny, poprvé Sergej Koroljov ve zprávě o letu.[35] Antonín Vítek v encyklopedii Space 40 má 168–314 km.[38] NASA uvádí 169–315 km.[39]
  14. ↑ Zprvu byla doba přistání kosmonauta určena na 10.55 a takto byla zveřejněna a všude uváděna, ještě roku 2021 i v ruských oficiálních zdrojích, jako na webových stránkách Roskosmosu[44] a Střediska přípravy kosmonautů[45] věnovaných Gagarinovu letu. Čas 10.55 byl zpochybněn až v roce 2011 po zveřejnění dvoudílného souboru dokumentů týkajících se Gagarinova letu a v něm i zprávy konstrukční kanceláře OKB-1 z 3. května 1961 o průběhu a výsledcích letu, ve které Koroljov a dva jeho podřízení uvádějí, že Gagarin se dotkl země v 10.53.[46]
  15. ↑ Kosmonauti Titov, Nikolajev, Popovič, Bykovskij a Beljajev poslali protestní dopis předsedovi komise a tajemníkovi ÚV Ustinovovi. Za klíčové při vysvětlení příčin nehody považovali náznaky svědčící o dehermetizaci kabiny.[70]
  16. ↑ V roce 2010 stále zůstávala ve bytě, který Gagarinovi dostali začátkem 60. let.[86]
  17. ↑ Někde se vztah ke Gagarinovi neomezil jen na jméno. Ve škole č. 62 v Iževsku už po jejím založení roku 1960 žáci s učiteli sestavovali a odpalovali rakety. Po Gagarinově letu byla škola po něm pojmenována a v jejích prostorách vzniklo Muzeum historie letectví a kosmonautiky, které vyniklo mezi ostatními podobnými v zemi. Žáci – gagarinci – se v „posádkách“ (třídách) vydávají na expedice, tj. poznávají historii letectví a kosmonautiky. V průmyslovém Iževsku mohou takto získaný vztah k technice zúročit v místních podnicích.[92]
  18. ↑ Roku 1992 byla místními politiky vyvezena na smetiště. Později se ji podařilo instalovat na karlovarském letišti.[99][100]
  19. ↑ Saratovská státní profesionálně-pedagogická kolej J. A. Gagarina (Саратовский государственный профессионально-педагогический колледж имени Ю. А. Гагарина)[102]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. Kapitola Kosmonauti-piloti SSSR, s. 353. 
  2. ↑ a b c GAGARIN, Jurij Alexejevič. Дорога в космос. Записки летчика-космонавта СССР. Redakce N. Kamanin; literární zápis N. Děnisov a S. Borzenko. 1. vyd. Moskva: Правда, 1961. Dostupné online. Kapitola Смоленщина — мои родные края. [dále jen Gagarin].  Archivováno 16. 3. 2009 na Wayback Machine.
  3. ↑ a b c Первый космонавт планеты [online]. Hvězdné městečko: Středisko přípravy kosmonautů J. A. Gagarina [cit. 2011-03-13]. Kapitola Жизненный путь. Годы учебы Ю.А. Гагарина. [dále jen Первый космонавт планеты]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-17. (rusky) 
  4. ↑ a b GAGARIN, Valentin Alexejevič. Мой брат Юрий. Redakce Valentin Safonov. Moskva: Московский рабочий, 1972. 288 s. Dostupné online. Kapitola Летчики, s. 69–72. 
  5. ↑ CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha: Práce, 1982. Kapitola Jurij Alexejevič Gagarin, s. 13. 
  6. ↑ a b Юрий Гагарин на саратовской земле [online]. Саратов: Администрация муниципального образования «Город Саратов», 2011 [cit. 2011-05-01]. Kapitola Учащийся Техникума. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-23. (rusky) 
  7. ↑ a b c d POROCHŇA, Viktor Sidorovič. Характер Юры ковался в Саратове [online]. Moskva: Roskosmos, 2010-05-21 [cit. 2011-03-18]. Kapitola А о чем мечтали?. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. Dostupné také na: [1]. (rusky) 
  8. ↑ a b c ДАНИЛКИН, Л. А. «Юрий Гагарин». Главы из книги [online]. Moskva: Молодая Гвардия [cit. 2011-06-04]. Kapitola Глава 5. Гагарин и Невидимая Лестница. Ukázky z knihy „Jurij Gagarin“ Lva Danilkina na webu nakladatelství Molodaja Gvardija.. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-12. (rusky) 
  9. ↑ Sto hvězdných kapitánů, str.13
  10. ↑ a b c Первый космонавт планеты [online]. [cit. 2011-03-13]. Kapitola Жизненный путь. Служба в Вооруженных Силах. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-17. 
  11. ↑ a b СМОЛЯННИКОВ, Сергей. Служба первого космонавта начиналась в городе-призраке. Еженедельник 2000. 14. duben 2011, čís. 14 (553). Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-27. (rusky)  Archivováno 27. 1. 2012 na Wayback Machine.
  12. ↑ a b c d e f IVANOV, Ivan, a kol. Космическая энциклопедия ASTROnote [online]. Moskva: rev. 2008-10-21 [cit. 2009-05-18]. Kapitola Юрий Алексеевич Гагарин. [dále jen Ivanov]. Dostupné online. (rusky) 
  13. ↑ a b 12 апреля 2011 года – 50-летие первого полёта человека в космос [online]. Ústřední vědecko-výzkumný institut strojírenství [cit. 2011-03-02]. Kapitola Биография первого космонавта Земли. [dále jen CNIIMaš]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-03-16. (rusky) 
  14. ↑ a b БЕЛОЦЕРКОВСКИЙ, Сергей; ЛЕОНОВ, Алексей. Последний полет. Пресс-бюллетень № 2. Září – prosinec 2010, čís. 2, s. 38. Vydal Оргкомитет по подготовке и проведению празднования в 2011 году 50-летия полета в космос Ю.А. Гагарина. [Dále jen Belocerkovskij]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-04-19. (rusky)  Archivováno 19. 4. 2011 na Wayback Machine.
  15. ↑ a b Первый космонавт планеты [online]. [cit. 2011-05-01]. Kapitola Жизненный путь. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-17. 
  16. ↑ Sto hvězdných kapitánů, str. 13
  17. ↑ Gagarin. [cit. 2011-06-03]. Kapitola Присяга на верность Родине. 
  18. ↑ PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha: Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-71-4. Kapitola První byl Gagarin, s. 42. [dále jen Pacner, Vítek]. 
  19. ↑ a b c Ivanov. Rev. 2008-09-15 [cit. 2009-05-18]. Kapitola Первый набор в отряд космонавтов (1960 год). 
  20. ↑ a b PACNER, Karel. Kolumbové vesmíru. 2., přepracované a doplněné vyd. Svazek 1. díl. Souboj o Měsíc. Praha; Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2006. 408 s. ISBN 80-7185-651-7. S. 150. [dále jen Pacner]. 
  21. ↑ Gagarin. [cit. 2011-03-31]. Kapitola Готовность номер один. 
  22. ↑ ГОЛОВАНОВ, Ярослав Кириллович. Королев: Факты и мифы. 1. vyd. Moskva: Наука, 1994. ISBN 5-02-000822-2. S. 602–603. (rusky) 
  23. ↑ Этапы становления ЦПК им. Ю.А. Гагарина [online]. Moskva: ФГБУ "НИИ ЦПК имени Ю. А. Гагарина" [cit. 2011-03-04]. Kapitola 1960–1969 г.г.. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-17. (rusky) 
  24. ↑ Sto hvězdných kapitánů, str.14
  25. ↑ a b c d Первый космонавт планеты [online]. [cit. 2011-03-02]. Kapitola Подготовка к полету. 
  26. ↑ Pacner, str. 157–158.
  27. ↑ GALLAJ, Mark. Я думал: это давно забыто [online]. Испытатели. (testpilot.ru) [cit. 2009-05-18]. Dostupné online. (rusky) 
  28. ↑ KAMANIN, Nikolaj Petrovič. Скрытый космос. Svazek Книга первая. 1960-1963 гг. Moskva: Инфортекст-ИФ, 1995. 400 s. Dostupné online. Kapitola Апрель. 8 апреля. (rusky) [dále jen Kamanin]. 
  29. ↑ a b Kamanin, kapitola Апрель. 10 апреля
  30. ↑ Kamanin, kapitola Апрель. 11 апреля
  31. ↑ Pacner, Vítek, str. 50.
  32. ↑ Pacner, Vítek, str. 51.
  33. ↑ Sto hvězdných kapitánů, str. 13
  34. ↑ a b c Первый космонавт планеты [online]. [cit. 2011-03-02]. Kapitola Сведения о полете: Хронометраж полета. 
  35. ↑ a b c KOROLJOV, Sergej; GAGARIN, Jurij. Отчет о первом космическом полете гражданина СССР Юрия Алексеевича Гагарина на космическом корабле-спутнике «Восток» [online]. 2006-05-15 [cit. 2009-05-19]. Dostupné online. (rusky) 
  36. ↑ ЧЕРТОК, Борис Евсеевич. Ракеты и люди. 2. vyd. Книга II Фили — Подлипки — Тюратам. Moskva: Машиностроение, 1999. 448 s. S. 437. (rusky) [dále jen Čertok]. 
  37. ↑ Čertok, str. 432
  38. ↑ VÍTEK, Antonín. Space 40. Velká encyklopedie družic a kosmických sond [online]. Praha: rev. 2009-05-30 [cit. 2011-03-31]. Kapitola 1961-012A (μ1) - Vostok 1. Dostupné online. 
  39. ↑ National Space Science Data Center [online]. NASA, rev. 2010-10-08 [cit. 2011-03-31]. Kapitola Vostok 1. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ Pacner, str. 176.
  41. ↑ Pacner, str. 178–179.
  42. ↑ a b ФОРМИН, Г., a kol. Правда о возвращении Юрия Гагарина. Новости космонавтики. Únor 2002, čís. 2. Dostupné online. ISSN 1561-1078. 
  43. ↑ Pacner, Vítek, str. 54.
  44. ↑ Роскосмос. Как это было в 1961-м... [online]. Роскосмос, rev. 2021 [cit. 2021-04-10]. Dostupné online. (rusky) 
  45. ↑ НИИ ЦПК имени Ю.А.Гагарина. Хронометраж полета. Как прошел первый день космической эры человечества [online]. НИИ ЦПК имени Ю.А.Гагарина [cit. 2021-04-10]. Dostupné online. (rusky) 
  46. ↑ КОРОЛЕВ; БУШУЕВ; ТИХОНРАВОВ. Отчет ОКБ-1 по результатам запуска корабля-спутника с пилотом Ю. А. Гагариным на борту. In: ДАВЫДОВ, В.А. Первый пилотируемый полет. Российская космонавтика в архивных документах. Книга 2.. М.: Родина МЕДИА, 2011. ISBN 978-5-905350-01-6, ISBN 978-5-905350-02-3. S. 42–46, na s. 42. (rusky)
  47. ↑ ЧЕРТОК, Борис Евсеевич. Черток Б.Е. Ракеты и люди. Горячие дни "холодной войны" Глава 3. "ПОЕХАЛИ!" [online]. RKK Eněrgija [cit. 2011-04-01]. Dostupné online. (rusky) [nedostupný zdroj]
  48. ↑ ПОЛЕТАЕВА, Валентина. От братьев-космонавтов с благодарностью. Российский космос. 2010, čís. 10, s. 46–53. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-05.  Archivováno 5. 1. 2012 na Wayback Machine.
  49. ↑ СОЛАРЕВ, Аркадий. Человек, который первым снял улыбку Гагарина. Российская газета – Неделя [online]. 2005-04-01 [cit. 2011-04-01]. Čís. 3734. Dostupné online. 
  50. ↑ HOLUB, Aleš. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. Praha: [cit. 2012-08-29]. Kapitola Žebříček hodin nalétaných v kosmu k 31.12.2011. Dostupné online. 
  51. ↑ Редкие фотографии Юрия Гагарина [online]. УРА-Информ, 2009-02-17 [cit. 2011-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-04-26. Dostupné také na: [2]. (rusky) 
  52. ↑ a b CNIIMaš. [cit. 2011-03-02]. Kapitola Рекорды, установленные в полёте. 
  53. ↑ TOUFAR; PAVEL. Kosmické skandály. Praha: Regia, 1999. ISBN 80-902484-8-9. Kapitola 8. Krize a odchody, s. 532. 
  54. ↑ Gagarin. [cit. 2011-03-23]. Kapitola Среда, 12 апреля. 
  55. ↑ Čertok, str. 440.
  56. ↑ OPPELT, Robert. Aspoň ho spatřit. Gagarina vítaly v Praze davy, propaganda jela naplno. iDNES.cz [online]. 2021-04-28 [cit. 2024-12-19]. Dostupné online. 
  57. ↑ ŠVANDRLÍK, Richard. Jurij Gagarin, první kosmonaut světa, v Mariánských Lázních v létě 1966 [online]. Hamelika [cit. 2011-05-18]. Dostupné online. 
  58. ↑ a b c Kamanin. [cit. 2011-03-29]. Kapitola Книга третья. 1967-1968 гг. Апрель. 11 апреля.. 
  59. ↑ a b PACNER, Karel. Odvrácená tvář slávy Jurije Gagarina. iDnes.cz (Technet.cz) [online]. 2011-04-12 [cit. 2011-06-03]. Dostupné online. 
  60. ↑ HIRSCHKOWITZ, Nafthali, a kol. Справочник по истории Коммунистической партии и Советского Союза 1898 - 1991 [online]. knowbysight.info [cit. 2011-03-27]. Kapitola Депутаты Верховного Совета СССР VI-го созыва 1962 - 1966. [dále jen Hirschkowitz]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-21. (rusky) 
  61. ↑ Hirschkowitz. [cit. 2011-03-27]. Kapitola Депутаты Верховного Совета СССР VII-го созыва 1966 - 1970. 
  62. ↑ a b Belocerkovskij, str. 38–39.
  63. ↑ Pacner, str. 187.
  64. ↑ Kamanin. [cit. 2011-03-29]. Kapitola Книга третья. 1967-1968 гг. Апрель. 3 апреля.. 
  65. ↑ a b Belocerkovskij, str. 41.
  66. ↑ a b c PAVLÍK, Josef. Gagarinův případ stále aktuální. Letectví a kosmonautika. Srpen, září 2005, čís. 8, 9. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-10. ISSN 0024-1156.  Archivováno 10. 9. 2015 na Wayback Machine.
  67. ↑ a b ПЛУГАТАРЁВ, Игорь. 13 причин гибели Гагарина. Независимая газета [online]. 2006-11-10 [cit. 2011-04-07]. Rozhovor s Eduardem Šeršerem. Dostupné online. (rusky) 
  68. ↑ ДУДИН, Валентин; ЕМЕЛЬЯНЕНКОВ, Александр. Последняя минута Юрия Гагарина. Российская газета [online]. 2004-03-30 [cit. 2011-04-07]. Čís. 3441. Dostupné online. 
  69. ↑ a b c ШАМСУТДИНОВ, С. Памяти Юрия Гагарина и Владимира Серегина. Новости космонавтики. Duben 1998, čís. 8. Dostupné online. ISSN 1561-1078. 
  70. ↑ Kamanin. [cit. 2011-03-29]. Kapitola 1968 г. 30 июля. 2 августа.. 
  71. ↑ Gagarin zahynul asi kvůli hrozící srážce s balonovou sondou [online]. 2011-04-08 [cit. 2011-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-11-01. 
  72. ↑ Belocerkovskij, str. 36.
  73. ↑ Belocerkovskij, str. 44.
  74. ↑ a b Belocerkovskij, str. 45.
  75. ↑ Belocerkovskij, str. 46.
  76. ↑ PACNER, Karel. Gagarinova smrt je stále nejasná. Výsledky vyšetřování se liší. iDnes. Příloha Technet.cz [online]. 2011-04-08 [cit. 2011-05-17]. Dostupné online. Dostupné také na: [3]. 
  77. ↑ aš. Gagarin se nedopustil pilotní chyby, smetla ho stíhačka, tvrdí odtajněná zpráva. Novinky.cz [online]. Borgis a.s., 2013-6-27 [cit. 2021-04-21]. Dostupné online. 
  78. ↑ AKSJONOV, Vladimir. Свидетелем озвучена новая версия гибели Гагарина. Эхо планеты [online]. 2010-07-01 [cit. 2011-3-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-28. (rusky) 
  79. ↑ Gagarin prý zahynul kvůli vadné hermetičnosti kabiny. ČT24 [online]. 2010-01-09 [cit. 2011-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z origenálu dne 2020-06-20. 
  80. ↑ МИЛКУС, Александр. Гагарин погиб, потому что четко соблюдал инструкцию? Часть 2. Комсомольская правда [online]. 2008-03-27 [cit. 2011-03-27]. Dostupné online. (rusky) 
  81. ↑ КОРОБКО, Ирина. Каким он парнем был. Столичные новости [online]. 2004-03-10 [cit. 2011-3-28]. Roč. 2004, čís. 9. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (rusky) 
  82. ↑ ZHELEZNYAKOV, Alexander. Gagarin was still the first : Part two [online]. Rev. 2002-10-16 [cit. 2011-03-28]. Publikováno v „ORBIT“, Journal of the Astro Space Stamp Society, Issue № 54, June 2002; „Spaceflight“, Vol 44, № 11, November 2002, s. 471–475. Dostupné online. (anglicky) 
  83. ↑ TOUFAR; PAVEL. Kosmické skandály. Praha: Regia, 1999. ISBN 80-902484-8-9. Kapitola 8. Krize a odchody, s. 536. 
  84. ↑ Kamanin. [cit. 2011-05-21]. Kapitola Книга третья. 1967-1968 гг. 1968 год. 11 апреля.. 
  85. ↑ Pacner, str. 195.
  86. ↑ БАЙВИДОВИЧ, Ольга. Гагарины: судьба звездной семьи. Газета по-киевски [online]. 2010-04-12 [cit. 2011-6-3]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-04-16. 
  87. ↑ Дирекция [online]. Moskva: «Государственный историко-культурный музей-заповедник „Московский Кремль“» [cit. 2011-06-03]. Dostupné online. (rusky) 
  88. ↑ Гагарина Галина Юрьевна [online]. Moskva: Российский экономический университет им. Г.В. Плеханова [cit. 2018-09-02]. Dostupné online. (rusky) 
  89. ↑ CNIIMaš. [cit. 2011-05-02]. Kapitola Награды Ю.А. Гагарина. 
  90. ↑ ПЕРЕЛОМОВА, Юлия. Гагарин долетался до комикса. Восточно-Сибирская правда. Иркутский репортер [online]. 2011-04-09 [cit. 2011-05-21]. Dostupné online. 
  91. ↑ a b ТОЛСТОВ, Виталий. Герой нашего времени. Заполярная правда [online]. 2011-04-15 [cit. 2011-05-21]. Čís. 52. Dostupné online. 
  92. ↑ В школе № 62 первокласников приняли в Гагаринцы [online]. Moskva: Пресс-служба УРО КПРФ, 2009-04-13 [cit. 2011-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-06. (rusky) 
  93. ↑ Именины в русской усадьбе [online]. Simbirsk: Музейный образовательный портал [cit. 2011-05-21]. Kapitola История имен. Dostupné online. (rusky) 
  94. ↑ Пресс-служба Роскосмоса. Федор Юрчихин: «Для меня в детстве героем был Гагарин» [online]. Moskva: Roskosmos, 2011-05-21 [cit. 2011-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (rusky) 
  95. ↑ Главными кумирами россиян остаются Юрий Гагарин и Владимир Высоцкий [online]. Moskva: RIA Novosti, 2010-01-20 [cit. 2011-05-21]. Dostupné online. (rusky) 
  96. ↑ Namibe Yuri Gagarin Airport [online]. Centre for Asia Pacific Aviation [cit. 2011-05-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  97. ↑ Pacner, str. 190.
  98. ↑ Памятник Ю. А. Гагарину в Гагаринском [online]. Moskva: MOSGID.RU, Путеводитель по Москве и Московской области, 2010-11-09 [cit. 2011-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-05. (rusky) 
  99. ↑ ČECHOVÁ, Hana. Chudák Gagarin. Ve Varech skončil na skládce, pak na letišti. Parlamentní listy [online]. 2011-04-14 [cit. 2011-05-21]. Dostupné online. 
  100. ↑ BAROCH, Pavel. Z kolonády na smetiště – a na letiště. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2006-04-12 [cit. 2011-05-21]. Dostupné online. 
  101. ↑ БОРОДИНА, Ольга. Памятник Юрию Гагарину открыт в США. Komsomolskaja pravda [online]. Moskva: 2012-10-16 [cit. 2012-10-17]. Dostupné online. (rusky) 
  102. ↑ Саратовский государственный профессионально-педагогический колледж имени Ю. А. Гагарина [online]. Saratov: 2008 [cit. 2011-05-21]. Oficiální stránky školy. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-04-18. (rusky) 
  103. ↑ Antonín Rükl: Atlas Měsíce, Aventinum (Praha 1991), kapitola Mapa celého Měsíce, str. 191, ISBN 80-85277-10-7
  104. ↑ Crater Gagarin on Moon Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  105. ↑ И. М. Вышел в свет каталог «Ю.Гагарин на почтовых марках». Новости космонавтики [online]. 2005-02-11 [cit. 2011-05-21]. Dostupné online. ISSN 1561-1078. 
  106. ↑ МИЛЬ, А. Знаете, каким он парнем был… Почтовые марки, конверты, спецгашения. Moskva: Радио и связь, 1984. 128 s. Předmluva G. Titova. 
  107. ↑ КВАСНИКОВ, Ю. Ю.Гагарин на почтовых марках. 1. vyd. Moskva: Панорама, 2005. Příloha časopisu Мир марок (únor 2005). 
  108. ↑ Gagarin v poezii, pěsnjach, knigach... (Гагарин в поэзии, песнях, книгах...) [online]. Gagarin, 2011 [cit. 2011-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-03-11. (rusky) 
  109. ↑ HONUS, Aleš. Autor ódy na Gagarina přiznal Právu: psal jsem to dvě hodiny. Novinky.cz [online]. 2011-04-12 [cit. 2011-05-21]. Dostupné online. 
  110. ↑ a b План основных мероприятий по празднованию 50-летия полета в космос Ю.А.Гагарина [online]. Moskva: Roskosmos, 2010-03 [cit. 2011-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-06-16. (rusky) 
  111. ↑ Власти учредили премию имени Гагарина за вклад в развитие космонавтики [online]. Moskva: Российская газета, 2011-04-07 [cit. 2011-05-21]. Dostupné online. (rusky) 
  112. ↑ MICHAL, Polák. V úterý 12. dubna se uskuteční Noc Jurije Gagarina [online]. Praha: Česká astronomická společnost, 2011-04-11 [cit. 2011-05-21]. Dostupné online. 
  113. ↑ HAVELKA, Jan. V Karlových Varech se vzpomínalo na Gagarina. Denik.cz [online]. 2011-04-12 [cit. 2011-05-21]. Dostupné online. 
  114. ↑ ROZEHNAL, Jakub. Seděli jste někdy v raketě? [online]. Praha: Štefánikova hvězdárna, 2011-04-13 [cit. 2011-05-23]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Česky

[editovat | editovat zdroj]

Rusky

[editovat | editovat zdroj]
  • БЕЛОЦЕРКОВСКИЙ, Сергей Михайлович. Диплом Гагарина. Moskva: Молодая Гвардия, 1986. 176 s. 
  • БЕЛОЦЕРКОВСКИЙ, Сергей Михайлович. Первопроходцы Вселенной: Земля-Космос-Земля [О Ю. А. Гагарине и первом отряде космонавтов]. Moskva: Машиностроение, 1997. 303 s. ISBN 5-217-02865-3. 
  • ДАНИЛКИН, Лев Александрович. Юрий Гагарин. 1. vyd. Moskva: Молодая гвардия, 2011. 512 s. (Жизнь замечательных людей. Серия биографий; sv. 1500 (1300)). Dostupné online. ISBN 978-5-235-03440-2. 
  • ГАГАРИН, Валентин Алексеевич. Мой брат Юрий. Literární zápis Валентин Сафонов. Moskva: Московский рабочий, 1972. 288 s. Dostupné online. 
  • ГАГАРИНА, Анна Тимофеевна; КОПЫЛОВА, Татьяна Алексеевна. Слово о сыне. Moskva: Молодая Гвардия, 1983. 
  • ГАГАРИНА, Анна Тимофеевна; КОПЫЛОВА, Татьяна Алексеевна. Юрий Гагарин: глазами матери. 1. vyd. Moskva: Культурная Революция, 2011. 368 s. ISBN 978-5-250-06090-5. 
  • ГОЛОВАНОВ, Я. К., a kol. Наш Гагарин: книга о первом космонавте и земле, на которой он родился. Moskva: Прогресс, 1978. 330 s. 
  • ГОЛОВАНОВ, Я. К. Космонавт № 1. Moskva: Известия, 1986. 80 s. Dostupné online. 
  • КАЗАКОВ, Семен Дмитриевич. Юрий Гагарин: портрет без ретуши. Moskva: Сов. Россия, 1991. 155 s. 
  • ПЕРВУШИН, Антон Иванович. 108 минут, изменившие мир. 1. vyd. Moskva: Эксмо, 2011. 528 s. ISBN 978-5-699-48001-2. 
  • ПОРОХНЯ, Виктор Сидорович. Дорога на Байконур. Рассказ о Юрии Гагарине. Almaty: Казахстан, 1977. 104 s. 
  • УСТИНОВ, Юрий Сергеевич., a kol. Бессмертие Гагарина. Moskva: Герои Отечества, 2005. 624 s. ISBN 5-89823-036-X. 

O Gagarinově smrti

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Česky

[editovat | editovat zdroj]
  • Rudé právo. 4. 1961, roč. 41, čís. 102, s. 1–4. Rudé právo z 13. dubna 1961 s řadou článků věnovaných Gagarinově letu. Dostupné online. 
  • Archiv rozhlasu. Hlasy slavných. Gagarin Jurij Alexejevič [online]. Český rozhlas [cit. 2017-04-09]. Zvukový záznam setkání Jurije Gagarina s dětmi Dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu, 1961. Dostupné online. 
  • Před čtyřiceti roky zahynul první kosmonaut světa Jurij Gagarin [online]. Česká astronomická společnost, 2008-03-26 [cit. 2011-03-29]. Tiskové prohlášení České astronomické společnosti a Astronomického ústavu AV ČR. Dostupné online. 
  • KONDZIOLKA, Jan. Instantní pamětník 12. Instantní astronomické noviny [online]. 2007-04-09 [cit. 2011-05-18]. Fotografie a videa o Gagarinovi. Dostupné v archivu pořízeném z origenálu dne 2009-03-01. ISSN 1212-6691. 
  • KONDZIOLKA, Jan. Den kdy svět slyšel zprávu TASSu. Instantní astronomické noviny [online]. 2006-04-16 [cit. 2011-05-18]. Fotogalerie. Dostupné v archivu pořízeném z origenálu dne 2009-03-01. ISSN 1212-6691. 
  • Host Radiožurnálu [online]. Radiožurnál, 2011-04-12 [cit. 2011-05-18]. Rozhovor s Antonínem Vítkem. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-20. 
  • VOLDÁN, Petr. Gagarin – synonymum světové kosmonautiky. Haló noviny [online]. 2011-04-12 [cit. 2011-05-18]. Rozhovor s Vladimírem Remkem. Dostupné v archivu pořízeném z origenálu dne 2016-03-13. 
  • ZUNA, Pavel. 12. duben – Den, kdy první člověk vyletěl do vesmíru [online]. stream.cz [cit. 2011-05-18]. Video o Gagarinově letu. Dostupné online. 

Rusky

[editovat | editovat zdroj]
  • 12 апреля 1961 года – первый полет человека в космос [online]. Moskva: Roskosmos [cit. 2015-12-14]. Gagarin a jeho let na webu Roskosmosu. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-10. 
  • Первый космонавт планеты [online]. Hvězdné městečko: Středisko přípravy kosmonautů J. A. Gagarina [cit. 2015-12-14]. Gagarin a jeho let na webu Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina. Dostupné online. 
  • 12 апреля 2011 года – 50-летие первого полёта человека в космос [online]. Ústřední vědecko-výzkumný institut strojírenství [cit. 2015-12-14]. Gagarin a jeho let na webu Ústředního vědecko-výzkumného institutu strojírenství. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-15. 
  • 12 апреля 1961 года [online]. Koroljov: RKK Eněrgija [cit. 2011-05-02]. Gagarin a jeho let na webu RKK Eněrgija. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-04-10. 
  • ЖЕЛЕЗНЯКОВ, Александр Борисович. Энциклопедия "Космонавтика". Первый полет человека в космос [online]. Rev. 2009-12-13 [cit. 2011-03-28]. Gagarin a jeho let na stránkách Encyklopedie kosmonautiky A. Železňakova. Dostupné online. 

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jurij_Gagarin&oldid=24498063“








 ApplySandwichStrip

pFad - (p)hone/(F)rame/(a)nonymizer/(d)eclutterfier!      Saves Data!


--- a PPN by Garber Painting Akron. With Image Size Reduction included!

Fetched URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jurij_Gagarin

Alternative Proxies:

Alternative Proxy

pFad Proxy

pFad v3 Proxy

pFad v4 Proxy