Josef Urválek
Josef Urválek (28. dubna 1910 České Budějovice[1] – 29. listopadu 1979 Praha[2]) byl český komunistický prokurátor Státního soudu a později soudce. Je známý jako fanaticky hovořící[2] prokurátor z vykonstruovaných procesů v dobách stalinismu v 50. letech 20. století, například s Miladou Horákovou. Neblaze proslul jako jeden z nejkrutějších a nejbezohlednějších představitelů československé komunistické justice, spojených s politickými procesy 50. let. Nesl přímou zodpovědnost za několik desítek justičních vražd.
JUDr. Josef Urválek | |
---|---|
Narození | 28. dubna 1910 České Budějovice |
Úmrtí | 29. listopadu 1979 (ve věku 69 let) Praha |
Místo pohřbení | Ústřední hřbitov v Brně |
Alma mater | Univerzita Karlova Právnická fakulta Univerzity Karlovy |
Povolání | soudce, prokurátor a právník |
Funkce | soudce |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Život
editovatNarodil se 28. dubna 1910 v Českých Budějovicích[3] jako syn Františka Urválka, strojvedoucího státních drah, a jeho manželky Marie, rozené Trochové.[1] Roku 1929 maturoval na místním gymnáziu[3] a nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Promoval 2. července 1934 z rukou profesora Funka[4] s dobrým prospěchem,[5] přičemž vyznamenání dostal z práva a řízení trestního.[6] Dne 4. června 1938 se oženil s Vlastou, rozenou Koudelkovou, která tehdy učila češtinu a francouzštinu na gymnáziu ve Strakonicích. V letech 1940 a 1946 se jim narodili synové Petr a Jan.[7]
V letech 1930–1938 byl členem sociální demokracie a podle vlastních vzpomínek (z roku 1968) spolupracoval během studií s komunistickými studenty.[8] V listopadu 1933 neúspěšně kandidoval do funkce starosty studentského spolku Všehrd. Národní politika o této volbě mj. napsala: „1061 mladých právníků se jich [voleb] zúčastnilo a z nich 719 odevzdalo hlasy kandidátu odstupujícího výboru a dosavadnímu místostarostovi Jindřichu Smolkovi. Komunistický kandidát Josef Urválek obdržel 334 hlasy, 8 hlasů bylo neplatných“,[9] nicméně hned o několik dní později byli na Urválkovu žádost nuceni zveřejnit opravu: „Není pravda, že komunistický kandidát Josef Urválek, je pravda, že Josef Urválek není komunistou a nebyl komunisty kandidován“.[10]
Po absolvování právnické fakulty působil v letech 1935–1939 u Krajského soudu v Českých Budějovicích, odkud přešel na tamní krajské státní zastupitelství.[8] Během druhé světové války, zejména v letech 1940 a 1941, byl žalobcem v běžných kriminálních případech, např. krádeží,[11] ublížení na zdraví z nedbalosti, vandalismu, výtržnictví,[12] domácího násilí či podvodu.[13] V roce 1944 byl nasazen do smaltovny jako dělník a posléze jako úředník.[8]
Po osvobození vstoupil do KSČ a v letech 1945–1948 pracoval opět na českobudějovickém státním zastupitelství jako veřejný žalobce Mimořádného lidového soudu a v letech 1946–1947 jako náměstek národního prokurátora.[8] V té době se jako žalobce účastnil retribučních procesů se zrádci a kolaboranty, například s Radolou Gajdou (navrhoval doživotí, rozsudek zněl na 2 roky),[14] s představiteli protektorátního Vládního vojska, generály Janem Obručníkem a Liborem Vítězem (pro Obručníka žádal trest smrti, odsouzen byl na doživotí, propuštěn po 20 letech; Vítězovi navrhoval „trest přiměřený jeho vině“, rozsudek zněl na čtyři roky),[15][16] a s bývalým ministrem obrany Františkem Machníkem (u soudu osvobozen).[17]
Vrchol jeho kariéry nastal po komunistickém převratu v únoru 1948. Od února do dubna 1948 pracoval jako referent v oddělení revize retribuce na Ministerstvu spravedlnosti. Poté byl pověřen vedením státního zastupitelství v Českých Budějovicích a ustaven zmocněncem pro reorganizaci soudnictví v tomto kraji. Od února 1949 stanul v čele krajské prokuratury v Českých Budějovicích. Od konce 40. let byl z Českých Budějovic pravidelně povoláván ke Státnímu soudu, kde působil jako prokurátor v procesech celostátního významu (Milada Horáková a spol., Rudolf Slánský a spol.).[8] Jako prokurátor schválil obžalobu Ludvíka Frejky, Rudolfa Margoliuse, Eugena Löbla, u soudního líčení pak byl hlavním žalobcem mimo jiné např. Rudolfa Slánského, Ludvíka Frejky aj.[8]
V roce 1953 se stal (oficiálně pro své zásluhy) předsedou československého Nejvyššího soudu,[18] kde dále pokračovaly politické procesy, mj. s bývalým předsedou tohoto soudu Ivanem Dérerem.[19] Jako předseda senátu zde vedl hlavní líčení např. ve věci Marie Švermové. Na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ ze dne 4. března 1963 byl uvolněn z funkce předsedy Nejvyššího soudu a pracovně umístěn ve Vědeckovýzkumném ústavu kriminalistiky na Generální prokuratuře.[8] (Oficiálně odešel na vlastní žádost ze zdravotních důvodů.[20])
Na jaře 1968 se jeho aktivity v 50. letech dostaly pod přísnou veřejnou a stranickou kritiku. Samotný Urválek v té době vypracoval stanovisko ke své činnosti na žádost Pillerovy komise[8] a poskytl také rozhovor Rudému právu.[21] Odmítal přijmout osobní odpovědnost za nezákonnosti, vinu svaloval především na další aktéry, zejména Státní bezpečnost a prezidenta Klementa Gottwalda.[8] Jeho postoje vyvolaly ostrou kritiku reformních komunistů, např. Zdeňka Mlynáře[22] a bývalého politického vězně Ivana Holého.[23]
Spolu s Helenou Válkovou je podepsán pod článkem „Některé poznatky z výzkumu ochranného dohledu v souvislosti s prokurátorským dozorem“, který vyšel ve čtvrtletníku Prokuratura na jaře 1979.[24]
Téhož roku zemřel; údajně spáchal sebevraždu.[25] Historik Oldřich Tůma k tomu uvedl: „Běžně se to uvádí, nikdy jsem nezaznamenal žádné pochybnosti. I když já tedy podrobnosti neznám a myslím, že ani známy nejsou.“[26] Pohřben je na Ústředním hřbitově v Brně.
Citát
editovat„ | Co tedy, proboha, po mně chcete, abych udělal? Vy si myslíte, že si mám sáhnout na život? Ne, nemohu a nebudu skákat z petřínské věže, to není možné. Kdybych to, pane redaktore, udělal, vzal bych na sebe celou vinu, potvrdil bych svou vinu a já ji necítím, tu má někdo jiný. V tom je rozpornost celé situace tehdejších let i dneška. | “ |
— Josef Urválek, 1968[27] |
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b SOA Třeboň, Matrika narozených České Budějovice (sv. Mikuláš) 40C, s. 153. Dostupné online.
- ↑ a b Odklizen do ústavu. Jak se justiční kat Urválek sešel v práci s Válkovou. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2020-01-10 [cit. 2020-01-11]. Dostupné online.
- ↑ a b Slavní a budějičtí. Barbar!, květen 2017. Dostupné online.
- ↑ Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 9, Matrika doktorů Univerzity Karlovy IX., strana 3977. Dostupné online
- ↑ Archiv Univerzity Karlovy, fond Právnická fakulta Univerzity Karlovy, část fondu Knihy zkušebních protokolů státních zkušebních komisí při PF UK, inventární číslo 54, Státovědecká státní zkušební komise v Praze při Univerzitě Karlově, strana 7611. Dostupné online.
- ↑ Archiv Univerzity Karlovy, fond Právnická fakulta Univerzity Karlovy, část fondu Knihy zkušebních protokolů státních zkušebních komisí při PF UK, inventární číslo 35, Judiciální státní zkušební komise v Praze při Univerzitě Karlově, strana 7832. Dostupné online.
- ↑ VAŠÁKOVÁ, Alžběta. Život Josefa Urválka. Praha, 2018. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta – Katedra občanské výchovy a filosofie. Vedoucí práce Jan Županič. s. 10. Dále jen Vašáková. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i BABKA, L. Vyjádření bývalého prokurátora J. Urválka k situaci v justici a soudnictví ve 40. a 50. letech (5. července 1968).. In: VOREL, J. Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. ISBN 80-86621-05-7. Svazek II.. S. 76–86.
- ↑ Jubilejní LXV. shromáždění „Všehrdu“ bylo opět svědkem krásného vítězství nacionalismu mladých právníků. Národní politika. 1933-11-28, roč. 51, čís. 326, s. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-14].
- ↑ Jubilejní LXV. shromáždění Všehrdu bylo opět svědkem krásného vítězství nacionalismu mladých právníků. Národní politika. 1933-12-05, roč. 51, čís. 333, s. 2. Dostupné online [cit. 2018-07-14].
- ↑ Mužové cechu řeznického. Lidové noviny. 1940-04-09, roč. 48, čís. 178, s. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-14].
- ↑ Ze soudní síně. Jihočeská jednota. 1941-10-24, roč. 3, čís. 59, s. 6. Dostupné online [cit. 2018-07-14].
- ↑ Ze soudní síně. Jihočeská jednota. 1941-10-31, roč. 3, čís. 60, s. 6. Dostupné online [cit. 2018-07-14].
- ↑ Rudé právo. 1947-05-04, roč. 27, čís. 104, s. 8. Dostupné online [cit. 2020-06-23].
- ↑ Rudé právo. 1947-01-23, roč. 27, čís. 19, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-06-23].
- ↑ MAREK, Jindřich. Protektorátní vládní vojsko: Poválečné odsudky. 100+1 zahraniční zajímavost. 2016-11-11. Dostupné online [cit. 2018-07-14].
- ↑ KOPECKÝ, Lukáš. „Tito důstojníci jsou dodnes zavázáni mu vděčností…“. Paměť a dějiny. 2014-04, s. 43–53. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-14. Archivováno 14. 7. 2018 na Wayback Machine.
- ↑ Krátce z domova. Rudé právo. 1953-10-02, roč. 34, čís. 274, s. 5. Dostupné online [cit. 2018-07-14].
- ↑ BALÍK, Stanislav. Předsedové Nejvyššího soudu v letech 1918 až 1989 [online]. Nejvyšší soud České republiky [cit. 2019-11-30]. Dostupné online.
- ↑ Národní shromáždění jednomyslně schválilo zákon o lidové kontrole a národohospodářské evidenci. Rudé právo. 1963-03-07, roč. 43, čís. 66, s. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-14].
- ↑ Jak to bylo s procesy. Rudé právo. 1968-04-14, roč. 48, čís. 104, s. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-14].
- ↑ MLYNÁŘ, Zdeněk. Dr. Urválek a ti druzí kolem procesů. Rudé právo. 1968-04-17, roč. 48, čís. 106, s. 3. Dostupné online [cit. 2018-07-14].
- ↑ HOLÝ, Ivan. Široké svědomí dr. Urválka. Rudé právo. 1968-04-26, roč. 48, čís. 115, s. 6. Dostupné online [cit. 2018-07-14].
- ↑ Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů. S mužem, který poslal na smrt Horákovou. info.cz. 2019-01-09. Dostupné online [cit. 2019-01-10]. Archivováno 9. 1. 2020 na Wayback Machine.
- ↑ STEHLÍK, Petr. Elity Komunistické strany Československa na stránkách Rudého práva v 50. letech 20. století. České Budějovice, 2015. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta – Katedra společenských věd. Vedoucí práce Marek Šmíd. s. 12. Dostupné online.
- ↑ Komunistický prokurátor Urválek: Od justičních vražd až po záhadnou sebevraždu. Novinky.cz [online]. Borgis, 2020-01-21 [cit. 2020-01-24]. Dostupné online.
- ↑ Vašáková, s. 77.
Literatura
editovat- VAŠÁKOVÁ, Alžběta. Život Josefa Urválka. Praha, 2018. 88 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta – Katedra občanské výchovy a filosofie. Vedoucí práce Jan Županič. Dostupné online.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Urválek na Wikimedia Commons
- Josef Urválek žádal smrt pro bezmála 30 lidí. „Nechť rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování,“ řekl Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné životopisné informace, citace z málo známých dokumentů.