Bekyně zlatořitná
 Bekyně zlatořitná | |
|---|---|
 Bekyně zlatořitná | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | členovci (Arthropoda) |
| Podkmen | šestinozí (Hexapoda) |
| Třída | hmyz (Insecta) |
| Podtřída | křídlatí (Pterygota) |
| Řád | motýli (Lepidoptera) |
| Čeleď | bekyňovití (Lymantriidae) |
| Rod | bekyně (Euproctis) |
| Binomické jméno | |
| Euproctis chrysorrhoea Linné, 1758 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Bekyně zlatořitná (Euproctis chrysorrhoea) je druh nočního motýla z čeledi bekyňovitých, který se vyskytuje i na území ČR. Bývá řazen mezi listožravé škůdce kulturních dřevin; při přemnožení může způsobovat holožíry.[1][2][3][4]
Popis
[editovat | editovat zdroj]
Jedná se o poměrně malého motýla, rozpětí křídel dospělce dosahuje 28–38 mm.[3] Oba páry křídel jsou sněhově bílé, jen na předních křídlech může být několik černých teček. Hlava a hruď jsou bílé,[5] stejně jako první články zadečku. U samců je zadeček od 3. článku rezavý, u samic je z větší části šedavý, až na samotném konci se nachází zbytnělá část, pokrytá dlouhými, rezavými chlupy. Obě pohlaví mají hnědá, dvojitě hřebenitá tykadla,[1] samci mají ale hřebínky delší a výraznější.[2] Nohy jsou bílé.[5]
Velmi podobným druhem je bekyně pižmová. Ta má na zadečku menší podíl oranžových chloupků[6] a na zadním okraji předních křídel má hnědou skvrnku. Do jisté míry podobné jsou také bekyně rodů Arctornis (bekyně černé L) a Leucoma (bekyně vrbová), ty mají ale křídla čistě bílá a nemají oranžové chloupky na zadečku.[5]
Vajíčka mají žlutou barvu, jsou téměř kulovitá (na pólech zploštělá).[7] Nacházejí se v hromadných snůškách, překrytých rezavými chlupy.[2]
Housenka posledního instaru je černohnědá, pokrytá rezavými chloupky, které vyrůstají z rezavě hnědých bradavek na hřbetě. Středem hřbetu prochází tenká černá linie, kterou lemují silnější linie červené. Na bocích jsou bělavé čárky. Chlupy na 4. a 5. článku jsou delší,[2] na 9. a 10. článku jsou dvě výrazné konkávní bradavky červené barvy. Hlava je hnědočerná, lesklá.[8] Housenka může na konci vývoje měřit až 40 mm.[4][9]
Také housenky jsou velmi podobné housenkám bekyně pižmové. Ty mají ale na hřbetě větší podíl oranžové plochy než housenky bekyně zlatořitné.[10]
Kukla je černohnědá, pokrytá krátkými rezavými chloupky.[2] Kukly samiček jsou delší a zářezy mezi články zadečku mají rezavě žluté.[8]
Rozšíření
[editovat | editovat zdroj]Areálem rozšíření bekyně zlatořitné je Evropa, zejména střední, jižní a východní. Přirozeně se vyskytuje také v severní Africe, Malé Asii a Zakavkazsku. V roce 1890 byla zavlečena do Severní Ameriky.[2][11] V České republice je poměrně hojná.[5]
Preferovaným biotopem tohoto druhu jsou řídké listnaté lesy a lesostepi teplejších oblastí, sekundárně pak ovocné sady, zahrady a stromořadí.[3][4][5]
Bionomie
[editovat | editovat zdroj]Motýli se líhnou z kukel počínaje koncem června a v přírodě se s nimi lze setkat až do začátku srpna.[2] Aktivní jsou v noci, lákají je také umělé zdroje světla.[5] Brzy po vylíhnutí dochází ke kopulaci a vzápětí po ní kladou samičky vajíčka.[2] Snůšky v podobě úzkých, rezavě chlupatých proužků jsou ukládány na spodní stranu listů, případně na větve.[9] V jedné snůšce může být 100–300 vajíček, která samička přikrývá chloupky ze svého zadečku. Přibližně po 15–20 dnech (zpravidla na přelomu července a srpna) se líhnou housenky. Ty nejprve ožírají měkké tkáně na svrchní straně listů[4][9] a po prvním svlékání si mezi listy upředou hnízdo, ve kterém společně přezimují.[2] Tou dobou jsou přibližně 5 mm dlouhé.[4] Po přezimování začínají housenky ožírat nejprve pupeny, později rašící listy, květy, z nouze i vyvíjející se plody. Žerou zprvu ve dne, později v noci,[8] a při dobrém počasí se sluní.[2] Na období špatného počasí či svlékání se ale stále vracejí do hnízda,[9] které definitivně opouštějí až po posledním svlékání, kdy se rozlézají do koruny živného stromu, kde v červnu až červenci dokončují žír. Kuklí se v řídkém zámotku šedohnědé barvy přímo na stromě[2] mezi svinutými listy, případně na kmeni.[9] Stádium kukly trvá 10–14 dní, za špatného počasí i déle. Ve středoevropských podmínkách se během roku vyvine jen jedna generace, v jižní Evropě mohou být i dvě.[8]
Živné rostliny
[editovat | editovat zdroj]Housenky bekyně zlatořitné jsou polyfágní. Z lesních dřevin požírají přednostně listí dubu,[3][4] ale mohou konzumovat i buk, jilm, jeřáb, lípu, topol, javor, trnku a hloh, případně ostružiník. Z ovocných stromů žijí na jabloni, hrušni a obecně peckovinách.[9]
Ekologické vztahy
[editovat | editovat zdroj]V noci poletující dospělce loví ve velkém množství netopýři. Housenky se stávají potravou hmyzožravých ptáků (kukačka, žluva, sýkory či lejsci[8] a také dravých brouků (krajník pižmový).[12] Vajíčka do nich kladou také různí parazitoidi – lumci, lumčíci, chalcidky a kuklice[7] – celkem přibližně 80 druhů.[8]
Hospodářský význam
[editovat | editovat zdroj]
Významnost druhu jako škůdce se v hodnocení různí, starší zdroje vedou bekyni zlatořitnou jako významného škůdce především v ovocných sadech[4] a ačkoli některé agronomické autority tento náhled stále udržují,[9] jiné jsou už v hodnocení mírnější.[5][8] Škody způsobují housenky při svém žíru v jarním období.[2] Holožír vyvolávají spíše lokálně, při opakovaném masivním výskytu mohou ale konkrétní stromy vážně ohrozit.[9][13]
Podobně jako u jiných druhů chlupatých housenek mohou i chlupy bekyně zlatořitné vyvolávat u citlivějších osob při zapíchnutí do kůže alergickou reakci,[5][8][14] při vdechnutí také dýchací potíže.[11]
Ochrana rostlin
[editovat | editovat zdroj]Základní metodou likvidace přemnožených housenek je sběr a pálení hnízd v zimním období.[8][13] Jarní postřik dotykovými insekticidy je účinný pouze u mladých housenek, navíc neproniká do hnízd.[4][8] Moderní rostlinolékařské přípravky využívají selektivně působících, druhově specifických virů, které se mezi housenkami přirozeně vyskytují.[11]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b ČERMÁK, Petr; PALOVČÍKOVÁ, Dagmar; BERÁNEK, Jakub. Atlas poškození dřevin [online]. [cit. 2021-01-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-10-23.
- ↑ a b c d e f g h i j k l HRABÁK, Rudolf. Kapesní atlas našich motýlů. 1. vyd. Praha: SZN ve spolupráci s SPN, 1985. 352 s. S. 198–199.
- ↑ a b c d ZAHRADNÍK, Jiří. Naši motýli. Praha: Albatros, 1997. S. 344–345.
- ↑ a b c d e f g h PONEC, Jozef. Motýle. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1982. 384 s. S. 208–209.
- ↑ a b c d e f g h MACHAČ, Ondřej. Euproctis chrysorrhoea - bekyně zlatořitná. www.naturabohemica.cz [online]. 2017-11-16 [cit. 2021-01-12]. Dostupné online.
- ↑ Bekyně pižmová (Euproctis similis) – ChovZvířat.cz. www.chovzvirat.cz [online]. [cit. 2021-01-12]. Dostupné online.
- ↑ a b Bekyně zlatořitná - Atlas - Agromanuál.cz. www.agromanual.cz [online]. [cit. 2021-01-12]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j Bekyně zlatořitná. www.manitera.cz [online]. [cit. 2021-01-12]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h bekyně zlatořitná. eagri.cz [online]. [cit. 2021-01-12]. Dostupné online.
- ↑ bekyně pižmová. eagri.cz [online]. [cit. 2021-01-12]. Dostupné online.
- ↑ a b c ŽĎÁREK, Jan. Američtí vědci hledají viry, pomocí nichž by se zbavili škůdce zavlečeného z Evropy. archiv.akademon.cz [online]. 2004-05-12 [cit. 2021-01-12]. Dostupné online.
- ↑ Euproctis chrysorrhoea (bekyně zlatořitná). www.biolib.cz [online]. [cit. 2021-01-12]. Dostupné online.
- ↑ a b TYLOVÁ, Eva. Eva Tylová: Jak na bekyni zlatořitnou bez chemie. Unikátní zákrok arboristů zachránil krásný dub. ekolist.cz [online]. 2020-07-04 [cit. 2021-01-12]. Dostupné online.
- ↑ KUBA, Fidel. Bekyně, bourovčíci, martináči a předivky (Bruntálský a krnovský deník). www.silvarium.cz [online]. 2012-06-08 [cit. 2021-01-12]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu bekyně zlatořitná na Wikimedia Commons - Bekyně zlatořitná na BioLibu
- Bekyně zlatořitná na Lepiforum.de (německy)
