Přeskočit na obsah

Hercegovské povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Zbraně používané vzbouřenci

Hercegovské povstání (srbochorvatsky Hercegovački ustanak, nebo také Nevesinjska puška) bylo povstání místního obyvatelstva proti osmanské správě na jihu Bosny a Hercegoviny, v okolí obce Nevesinje v roce 1875.[1] Bylo vyvoláno přehmaty turecké administrativy při vybírání daní. Vůdci povstání byli Peko Pavlovič, Lazar Sočica, Mijo Ljubibratič a další.[2] Kromě srbského obyvatelstva vzbouřence podporovali různými způsoby i Chorvati z Rakousko-Uherska.[3] Na pomoc křesťanskému obyvatelstvu Bosny a Hercegoviny se hlásili četní dobrovolníci,[4] např. ze Slovinska Miroslav Hubmajer.[5]

Velmi rychle se vzpoura rozšířila do celého regionu[6] a poukázala tak na neschopnost Osmanské říše tento region spravovat. Vojensky podporovalo vzbouřence jak Srbsko, tak i Černá Hora, což vyústilo v červenci 1876 v ozbrojený střet mezi oběma státy a Tureckem. Stála proti sobě srbská a černohorská vojska pod velením ruského generála Michala Grigorjeviče Čerňajeva na straně jedné a turecké vojsko pod velením Abdul Kerim paši na straně druhé; tento konflikt byl v témže roce ukončen příměřím.[7]

Naplno se tak rozhořela tzv. Velká východní krize, tedy otázka, co s Bosnou a Hercegovinou. Panoval velice rozšířený názor, že by se toto území mělo připojit k Srbsku.[8] Na mezinárodní scéně vyvolaly bosenské krutosti jak odpor, tak i vlnu zájmu o tento region a některé velmoci (Rusko) se je pokoušely využít pro realizaci vlastních zájmů v případě dělení Balkánského poloostrova. Velká Británie např. oficiálně vyzvala Osmanskou říši, aby s krutostmi skončila a přijala reformní plány (k takové myšlence se potom připojilo i Rakousko-Uhersko). V Rusku vyvstala vlna panslavistických nálad.[4] Sultán Abdulhamid II. zpočátku usiloval o demokratické reformy – nevzešly však v platnost a sultán je všechny sám zrušil.[7]

Na Berlínském kongresu bylo území Bosny a Hercegoviny svěřeno dočasně Rakousko-Uhersku, které jej mělo spravovat, byť formálně zůstalo stále součástí Osmanské říše.[3]

  1. REDŽIĆ, Enver. Stvaranje jugoslovenske države 1918 godine. Bělehrad: Naučna knjiga, 1989. 487 s. ISBN 86-23-02010-3. Kapitola Bosna i Hercegovina i stvaranje jugoslovenske države, s. 73. (srbochorvatština) 
  2. Ottův slovník naučný. Díl 11. Praha: J. Otto, 1902. S. 152. 
  3. a b REDŽIĆ, Enver. Stvaranje jugoslovenske države 1918 godine. Bělehrad: Naučna knjiga, 1989. 487 s. ISBN 86-23-02010-3. Kapitola Bosna i Hercegovina i stvaranje jugoslovenske države, s. 74. (srbochorvatština) 
  4. a b VLČEK, Radomír. Ruský panslavismus - realita a fikce. Praha: Historický ústav AV ČR, 2002. S. 189. 
  5. Hubmajer, Miroslav (1851–1910) - Slovenska biografija. www.slovenska-biografija.si [online]. [cit. 2020-11-05]. Dostupné online. 
  6. HORVAT, Banko. Kosovsko pitanje. Záhřeb: Globus, 1998. 332 s. ISBN 86-343-0310-1. Kapitola Formiranje albanske nacije, s. 38. (srbochorvatština) 
  7. a b Devatenácté století slovem i obrazem: Dějiny politické a kulturní. Díl I. Svazek druhý, nakladatel J.R.Vilímek, s. 684-685.
  8. REDŽIĆ, Enver. Stvaranje jugoslovenske države 1918 godine. Bělehrad: Naučna knjiga, 1989. 487 s. ISBN 86-23-02010-3. Kapitola Bosna i Hercegovina i stvaranje jugoslovenske države, s. 75. (srbochorvatština) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
pFad - Phonifier reborn

Pfad - The Proxy pFad of © 2024 Garber Painting. All rights reserved.

Note: This service is not intended for secure transactions such as banking, social media, email, or purchasing. Use at your own risk. We assume no liability whatsoever for broken pages.


Alternative Proxies:

Alternative Proxy

pFad Proxy

pFad v3 Proxy

pFad v4 Proxy