Přeskočit na obsah

Otto Linhart (radiotelegrafista)

Přidat odkazy
V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: Oto Linhart (* 1958) český publicista, spisovatel a básník; Otto Linhart (* 1932) český chirurg.
Otto Linhart
Otto Linhart jako Jan Klika, září 1943
Otto Linhart jako Jan Klika, září 1943
Jiná jména"Jan Zach", "Jan Zachar"[1]
Narození24. září 1895
Praha, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí29. března 1980 (ve věku 84 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbenípražský Nuselský hřbitov (ulice Krčská) [2]
BydlištěNa Bitevní pláni 1063/16, Praha 4, Nusle [3][1]
Povolánípoštovní revident (kontrolor) - radista
ZaměstnavatelŘeditelství pošt v Praze
Znám jako"Jan Klika" (z Kamenice nad Lipou)
ChoťBožena Linhartová [4]
Dětisynové: Miloš Linhart, Otto Linhart [3]
Příbuzní3 bratři, 2 sestry
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
bratr Václav Linhart (1892 – 1942) [4]
bratr Zdeněk Linhart (1888 – 1943) [4]
bratr Bedřich Linhart (1886 – 1944) [4]
sestra Marie Linhartová [4][5]
sestra Ludmila Stöcklová[6][5]
(roz. Linhartová) [4]
manželka Božena Linhartová (1897 - 1990) [2] [4]
syn Miloš Linhart [3]
syn Otto Linhart [3]

Otto Linhart (24. září 1895 v Praze[7] – 29. března 1980 v Praze) byl příslušníkem československých legií v Rusku, za protektorátu pracoval jako radiotelegrafista ve prospěch ilegální odbojové organizace ÚVOD. Jako jeden z mála operátorů radiových stanic SPARTA válku přežil a pokračoval v práci jako poštovní kontrolor na Hlavní poště Praha.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Dětství

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině mlynářského Jana Linharta (1854–??) a matky Pavlíny Berty, rozené Jirkovské (1854–??).[7] Měl šest sourozenců – tři bratry a tři sestry.[8]

Legie a první republika

[editovat | editovat zdroj]
Otto Linhart v uniformě ruského legionáře po návratu do Prahy 1920[9]

Když vypukla první světová válka, byl povolán k 6. praporu polních myslivců.[3] Do ruského zajetí padl 10. září 1915 u Tarnopolu.[3] Do československých legií vstoupil 27. srpna 1917 v Moskevské gubernii ve městě Bykovo.[3] Po celou ruskou anabázi měl hodnost vojína a sloužil u 1. střelecké divize ("Husitské").[10] V hodnosti desátníka radiotelegrafní roty se v roce 1920 spolu s ostatními legionáři vrátil do vlasti a následně byl demobilizován.[3] Za první republiky pracoval Otto Linhart jako poštovní revident (kontrolor) – radiotelegrafista na Ředitelství pošt a telegrafů v Praze (Hlavní pošta Praha).[5]

Práce v odboji (1939 - 1940)

[editovat | editovat zdroj]

Po německé okupaci byl jako profesionální radiotelegrafista osloven podplukovníkem generálního štábu Štěpánem Adlerem (Kadeřábkem),[1] aby se zapojil do protinacistického odboje (a zpravodajské činnosti)[1] v jeho skupině. Od vojenské odbojové organizace Obrana národa měl Adler za úkol vybudovat rádiovou komunikační síť uvnitř protektorátu.[3]

Kromě práce pro Štěpána Adlera distribuoval Otto Linhart také ilegální tiskoviny. Na svém pracovišti v Telegrafní ústřední stanici Ředitelství protektorátních pošt v Praze se dostával k informacím, které byly zpravodajsky využitelné pro odboj.[3]

Když byla Adlerova spojovací skupina v prosinci 1939 gestapem rozbita, unikl Otto Linhart zatčení. Právní úředník ředitelství pošt v Praze JUC. Vítězslav Dvořák (na jaře 1940) ho získal ke spolupráci s legendárními Třemi králi (těm dodával zpravodajské informace pocházející ze svého pracoviště) a se skupinou kolem štábního kapitána Josefa Sojky[p 1] (pro niž kolportoval ilegální tiskoviny, hlavně časopis V boj).[3]

Spolupráce se Sojkovou skupinou skončila prakticky jeho zatčením (13. září 1940). Otto Linhart zatčen nebyl. Ještě v červnu 1940 byl Otto Linhart získán do funkce radiotelegrafisty ve spojovací skupině koordinačního orgánu domácího odboje ÚVOD.[5] Spojovací skupinu vedl JUDr. Rudolf Mareš Tato skupina radistů ÚVODu disponovala rozsáhlou sítí ilegálních vysílaček označovaných souhrnně jako Sparta I a měla za cíl udržovat rádiové spojení s exilovou vládou v Londýně.[3] (Od srpna 1940 spolupracoval Otto Linhart také s Františkem Andrštem (PVVZ).[1]) V průběhu let 1940 až 1941 obsluhoval jako radiotelegrafista (spolu s Jindřichem Klečkou) ilegální radiostanice Sparta I a Sparta II, přemisťované do různých pražských lokalit (viz níže).[5]

Mimo radiotelegrafickou činnost se Linhart věnoval opět rozšiřování ilegálních tiskovin, především časopisu Český kurýr. Spolu s Vítězslavem Dvořákem také na sklonku roku 1940 distribuoval ilegální časopis V boj.[11] [p 2]; pokračoval v získávání zpravodajských informací pro odboj a obstarával konspirační byty. (Členové odbojové organizace PVVZ se setkávali i v jeho bytě.)[3]

Práce v odboji (1941)

[editovat | editovat zdroj]

Kurýrní spojení domácího odboje s exilovou vládou v Londýně bylo přerušeno v dubnu roku 1941, kdy Německo napadlo Jugoslávii. Význam radiového spojení vzrostl a počet odesílaných depeší se pronikavě zvýšil. Dne 7. května 1941 provedlo gestapo zátah na jednu z radiostanic sítě Sparta, která byla umístěna v domku manželů Krotilových v pražských Hodkovičkách (viz níže). Vysílačku v té době obsluhoval četař Jindřich Klečka, kterému se podařilo ze zátahu uniknout. Gestapo v Hodkovičkách zatklo deset odbojářů z okruhu sítě radiostanic Sparta I, zabavilo dvacet[zdroj?] radiostanic a několik nezašifrovaných i již zašifrovaných zpráv. Na jejich základě kryptologové Funkabwehru prolomili šifrovací klíč VĚRA a další korespondence s Londýnem přestala být pro gestapo a Abwehr tajemstvím. Jindřich Klečka přešel do ilegality. Otto Linhart se v období od 8. července 1941 až do 22. září 1941 přímo zapojil do obsluhy radiostanic sítě Sparta I.[3] Dne 22. září 1941 utrpěl Otto nešťastnou náhodou střelné zranění (lehký průstřel nohy[3]), když jej v úkrytu na chatě u Neveklova při čistění své pistole ráže 6,35 mm[1] Klečka neúmyslně postřelil.[5] Toto zranění Ottu paradoxně uchránilo před zatčením (a smrtí) při přepadení jinonického akcízu (4. října 1941) gestapem, při němž se zastřelil Ottův spolupracovník (radiotelegrafické "dvojče") Jindřich Klečka (viz níže).[5]

Po napadení jinonického akcízu byl Otto Linhart včas varován odbojářem Bohumilem Bachurou; nebyl dopaden i přesto, že se jeho portrét objevil již 29. října 1941 v protektorátním pátracím Policejním věstníku. (Současně byly zveřejněny fotografie dalších hledaných odbojářů, docenta Vladimíra Krajiny, Václava Morávka, Karla Prokopa a Linhartova bratra Václava). Otto Linhart částečně změnil vzhled a podařilo se mu získat fingované osobní dokumenty na jméno "Jan Zach".[1]

Práce v odboji (1942)

[editovat | editovat zdroj]

Otto Linhart se až do 15. února 1942 ukrýval na různých místech v Praze. Těchto jedenáct týdnů mu poskytli azyl: paní Marie Adlerová – matka JUC. Vítězslava Dvořáka; František Silovský a manželé Šrámkovi.[1]

Nakonec se Otto (v půlce února 1942) (s osobními doklady na jméno Jan Zach) přesunul do Plzně. Tady mu MUC. Václav Rusý zajistil[1] hospitalizaci na interní klinice profesora MUDr. Františka Šimera[3] a jeho asistenta MUDr. Viléma Hlinky, kde se Otto setkal se svým bratrem Václavem. Na této klinice se Otto nějaký čas zotavoval z následků dlouhodobého života v ilegalitě. (Život "ilegála" se na jeho zdraví podepsal především celkovou neurózou trávicího ústrojí a žaludečními vředy.) Od začátku května 1942 opět Otto Linhart začal obsluhovat radiostanici plzeňské větve ÚVODU.[3] Depeše, které v průběhu května a června 1942 tato ilegální radiostanice přijala, vozil do Prahy JUC. Vítězslav Dvořák.[1]

Situace se radikálně změnila dne 3. července 1942. Tehdy odjel z Plzně do Prahy MUC. Václav Rusý, aby zjistil příčinu zdržení JUC. Vítězslava Dvořáka. Dvořák odjel před několika dny do Prahy vyzvednout novou radiostanici a dosud se do Plzně nevrátil. (Gestapo Dvořáka totiž v Praze zatklo 30. června 1942 a podrobilo intenzivnímu výslechu.) Při návratu z Prahy byl Václav Rusý zatčen u východu z Plzeňského nádraží. Otto Linhart na Rusého před nádražím čekal, zatčení viděl a okamžitě odjel do Strakonic, kde se ukryl na interním oddělení tamní nemocnice, kterou vedl další příslušník plzeňského ÚVODU, MUDr. Karel Hradecký.[p 3] Václav Linhart, který tou dobou v Plzni působil, neuposlechl varování svého bratra Otty a byl zatčen následujícího dne (4. července 1942). V souvislosti s touto akcí byl v Praze zatčen i Bedřich Linhart.[3]

Unikání před zatčením

[editovat | editovat zdroj]

Prakticky od přepadení jinonického akcízu (tj. od 4. října 1941) přebýval Otto Linhart až do konce války (tedy více než 43 měsíců) v ilegalitě a do fungování domácího odboje se už zásadní měrou nezapojil. Soustředil se na unikání před gestapem, které po něm neustále intenzivně pátralo. V rámci protektorátu se ukrýval postupně v Praze, Plzni, Strakonicích, Protivíně, Lipníku nad Bečvou, znovu v Praze, Kamenici nad Lipou a opět v Praze.[5]

  • pak pobýval v Plzni,
  • Ze Strakonic se přesunul do jihočeského Protivína k Albínu Šiklovi[p 4],
  • ilegální skupina JINDRA[1] pomohla Ottovi přesunout se do Uhříněvsi u Prahy, kde jej ukrýval podplukovník ve výslužbě Václav Novák.[p 5]
  • V srpnu 1942 jej Ladislav Vaněk[p 6] (v té době vedoucí funkcionář protinacistické "obce sokolské v odboji" (OSVO) přesunul k manželům Pavlištíkovým do Lipníku nad Bečvou, kde měl Otto pracovat jako radista pro ostravskou odbojovou organizaci redaktora Josefa Bjačka.[p 7] V té době získal Otto Linhart i nové falešné osobní doklady na jméno "Jan Zachar".[1] Když byl Josef Bjaček 15. září 1942 zatčen ostravským gestapem a na jméno Jan Zachar byl vydán zatykač, podařilo se Otto Linhartovi (20. září 1942)
  • uprchnout zpátky do Prahy. Tady jej ukryl jeho přítel (z dob před válkou) obchodní zástupce[5] Ing. Jiří Reisner[p 8] a brzy (díky svým obchodním kontaktům) našel pro Ottu Linharta další bezpečný mimopražský úkryt.
  • Pod jménem Jan Klika se více než 16 dalších měsíců[5] Otto Linhart skrýval v rodině Jana a Marie Ježkových v Kamenici nad Lipou blízko Jindřichova Hradce.[3][p 9][p 10]
  • V lednu 1944 se Otto od Ježkových přesunul asi na měsíc ke kamenickému poštovnímu doručovateli Janu Křížovi, kde se skrýval až do února 1944. Protože mu v Kamenici nad Lipou hrozilo prozrazení, odešel od Jana a Boženy Křížových z Kamenice
  • znovu do Prahy ke svému příteli Ing. Jiřímu Reisnerovi.
  • Ten pro něj nalezl v Praze nový úkryt u manželů Dříhalových na Pankráci.
  • Postupně Otto vystřídal ilegální úkryty u Josefa Brábníka (otec pozdějšího TV sportovního moderátora)[1] v Praze – Podolí a
  • manželů Bártových na Pankráci.
  • Konec války v květnu 1945 jej zastihl v Podolí v ilegálním bytě Františka Maliny.[5][3]

V květnových dnech roku 1945 byl Otto Linhart nakonec nakrátko nedopatřením zatčen příslušníky Revolučních gard (RG), kterým při kontrole totožnosti předložil padělané osobní doklady[3] a při osobní prohlídce u něj příslušníci RG objevili pistoli. Naštěstí se vše rychle vysvětlilo.[1]

Falešné identity Otto Linharta

[editovat | editovat zdroj]

Fotografie Otto Linharta použité v padělaných protektorátních dokladech, které v průběhu svého života v ilegalitě používal. Postupně žil pod krycími jmény: Jan Zach, Jan Zachar a Jan Klika.[9]

  • Falešné identity Otto Linharta
  • Jako "Jan Zach" (leden 1942)[9]
    Jako "Jan Zach" (leden 1942)[9]
  • Jako "Jan Zachar" (srpen 1942)[9]
    Jako "Jan Zachar" (srpen 1942)[9]
  • Jako "Jan Klika" (září 1943)[9]
    Jako "Jan Klika" (září 1943)[9]

Po válce

[editovat | editovat zdroj]

Otto byl nejmladším z bratrů Linhartových a jako jediný válku přežil. Bedřich, Zdeněk a Václav zaplatili za svoji odbojovou činnost životem. Po válce se Otto Linhart shledal se svojí manželkou Boženou a sestrami Marií Linhartovou a Ludmilou Stöcklovou. Protektorát přežil i jeho syn Otto.[3] Otto Linhart se po válce vrátil ke své práci poštovního revidenta (kontrolora) na Telegrafní ústředně ředitelství pošt v Praze.[5] Zemřel v zapomenutí 29. března 1980 v Praze.[13][3]

Je pochován (spolu se svojí chotí Boženou Linhartovou) na pražském Nuselském hřbitově (Krčská ulice), ostatní členové rodiny Linhartů pak v hrobě rodiny Linhartů na Podolském hřbitově.[3][2]

  • Místa odpočinku členů rodiny Linhartových
  • Nuselský hřbitov Otto Linhart a Božena Linhartová[2]
    Nuselský hřbitov
    Otto Linhart
    a Božena Linhartová[2]
  • Nuselský hřbitov Otto a Božena Linhartová (detail desky)[2]
    Nuselský hřbitov
    Otto a Božena Linhartová
    (detail desky)[2]
  • Podolský hřbitov Václav, Zdeněk a Bedřich Linhartovi[3]
    Podolský hřbitov
    Václav, Zdeněk a Bedřich Linhartovi[3]
  • Podolský hřbitov Václav, Zdeněk a Bedřich Linhartovi (detail desky)[3]
    Podolský hřbitov
    Václav, Zdeněk a Bedřich Linhartovi
    (detail desky)[3]

Ilegální činnost Otty Linharta v Praze

[editovat | editovat zdroj]

Různá místa, odkud se například vysílalo

[editovat | editovat zdroj]
  • V dnes již neexistujícím domě (Na bojišti 1516/16, Praha 2) bydlel Josef Brábník. Z jeho bytu vysílal Otto Linhart na jaře 1941 z radiostanice Sparta I.[14]
  • Z bytu Antonie a Františka Hadačových (Pod Krčským lesem 109, Praha 4) vysílali Otto a Václav Linhartovi z radiostanice Sparta II.[14][p 11]
  • Z dnes již neexistujícího statku Miloslava Vojtěchovského[p 12] (Ke Strašnické 13, Praha 10) v červenci, srpnu a září 1941 vysílala radiostanice Sparta I, obsluhovaná radiotelegrafisty Otto Linhartem a Jindřichem Klečkou.[14][p 13]

Jinonická ilegální skupina

[editovat | editovat zdroj]
Budova bývalého hostince „Na Staré“

Jinonická odbojová skupina ÚVODu vznikla již v roce 1939 jako součást protinacistického nekomunistického odboje. V roce 1941 zajišťovala jediné spojení Protektorátu se zpravodajskou centrálou v Londýně.[16] V podkrovní místnosti bývalého hostince „Na Staré“ (Butovická 510/10, Praha 5) byly v letech 1940 a 1941[17] (s vědomím hostinského Jiřího Morsteina) přechovávány radiostanice a někdy odtud vysílal Jindřich Klečka s druhým radiotelegrafistou Otto Linhartem (radiostanicí Sparta II) depeše do Vojenské radiové ústředny (VRÚ) ve Woldinghamu u Londýna.[18]

Jinonický akcíz

[editovat | editovat zdroj]
Budova jinonického akcízu

Zátahem na dům v Hodkovičkách (7. května 1941) a následným řetězcem úspěšných zásahů gestapa byla prakticky vyřazena síť radiostanic Sparta I. Likvidace této sítě přišla v nejmíň vhodnou dobu. Mašín s Morávkem měli důležité informace o chystaném napadení Sovětského svazu, které potřebovali co nejrychleji odvysílat.[13] Jedinou šancí na obnovení komunikace s Londýnem byla Krajinova Sparta I, obsluhovaná Jindřichem Klečkou a Otto Linhartem. Ta byla 1. srpna 1941 přesunuta do budovy jinonického akcízu, odkud vysílala z bytu celního inspektora Karla Prokopa. Radiotelegrafisté Jindřich Klečka s Otto Linhartem zde vedli pravidelnou a rozsáhlou komunikaci s londýnskou Vojenskou radiovou ústřednou[13] prakticky až do osudné noci z 3. na 4. října 1941.

Pamětní deska rodině Linhartových

[editovat | editovat zdroj]
Pamětní deska bratrům Linhartovým

Na domě číslo popisné 1063 v ulici "Na Bitevní pláni" (orientační číslo 16; Praha 4, Nusle; nedaleko pražského Paláce kultury) odhalil dne 18. května 2015 (u příležitosti 70. výročí konce války) starosta městské části Praha 4 pamětní desku bratrům Linhartovým.[4][p 14] V tomto domě žil Otto Linhart, který se (spolu se svými bratry: Bedřichem, Zdeňkem a Václavem) aktivně podílel na nekomunistickém protifašistickém odboji. O provedení pamětní desky a o textu na ní rozhodlo druhé jednání komise "Rady pro kulturu, volný čas a náboženské společnosti" dne 19. února 2015. Jako materiál byla zvolena černá leštěná žula s vyrytým stříbrným písmem a následujícím textem:

           RODINĚ LINHARTOVÝCH

ZA JEJICH OBĚŤ PRO SVOBODU ZEMĚ

         Václav Linhart
   * 21.7.1892    † 4.7.1942
       zahynul při zatýkání

          Zdeněk Linhart
   * 12.5.1888    † 17.1.1943
       zahynul v KT Stutthof

         Bedřich Linhart
   * 9.4.1886    † 20.10.1944
       zahynul v pankrácké věznici

         Otto Linhart
   * 24.9.1895    † 29.3.1980
  radiotelegrafista odbojové skupiny ÚVOD,
     dožil se osvobození v ilegalitě

MČ Praha 4, 2015

Bratři Linhartové

[editovat | editovat zdroj]

Osudy sester Linhartových

[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1944 byly zatčeny sestry bratrů Linhartových,[4] Marie Linhartová a Ludmila Stöcklová (rozená Linhartová).[5] Současně byla zatčena i manželka Otty Linharta Božena Linhartová. Ženy byly vězněny na Pankráci, v Terezíně a Ravensbrücku. Všechny tři válku přežily a po osvobození se vrátily domů.[5]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Štábní kapitán Josef Sojka byl příslušníkem zpravodajské složky Obrana národa. Pomáhal budovat ilegální vojenské jednotky v Praze: v Krči, v Michli a v Nuslích. Jako zaměstnanec Ústavu pro sociální a hospodářské plánování (v Pštrossově ulici) se věnoval tisku a rozšiřování ilegálního časopisu V boj. Od února 1940 pobýval v ilegalitě. Dne 13. září 1940 byl zatčen gestapem. Po převozu do Pankrácké věznice se ještě ten den večer otrávil ampulkou jedu, kterou měl pro případ nouze skrytou u sebe. [3]
  2. ↑ Od září 1940 do prosince 1940 se v dnes již neexistující budově Ředitelství pošt (dnešní Kobrova ulice v Praze 5) přepisoval a tiskl časopis "V boj" a týdeník "Kapitán Nemo". Členové organizace Kapitán Nemo byli prostřednictvím Václava Morávka napojeni na vojenskou ilegální organizaci Obrana národa. Odbojáři Vítězslav Dvořák a Otto Linhart se podíleli na distribuci těchto ilegálních tiskovin. [12]
  3. ↑ Štábní kapitán MUDr. Karel Hradecký (* 16. října 1904 ve Světlé nad Sázavou - † 7. října 1943 v Berlíně – Plötzensee). Před okupací zastával funkci přednosty interního oddělení Masarykovy vojenské nemocnice v Praze. Po rozpuštění československé armády působil jako primář interního oddělení nemocnice ve Strakonicích. Byl napojen na plzeňskou odbočku ÚVOD. Byl zatčen 5. srpna 1942. Popraven byl 7. října 1943 v Berlíně – Plötzensee.[3]
  4. ↑ Albín Šikl (Albin Schückl) (* 6. března 1888 v Jizerné u Zborova (dnešní Ukrajina) - † listopad 1978). Za protektorátu byl zaměstnancem Českomoravských drah ve výslužbě. Byl zatčen plzeňským gestapem 24. srpna 1942 a vyšetřován v souvislosti s dopadením MUC. Václava Rusého pro "přechovávání osob nepřátelských Říši". Do 15. dubna 1943 byl vězněn v Klatovech, plzeňských Borech, pražském Pankráci, Terezíně a Drážďanech. Válku přežil, zemřel v listopadu 1978. [3]
  5. ↑ Podplukovník ve výslužbě Václav Novák (* 18. června 1892 v Praze - † 20. ledna 1985 v Praze). Byl příslušníkem ilegální organizace Obrana národa a napojen na spojovací skupinu ÚVOD vedenou JUDr. Rudolfem Marešem. Z jeho bytu vysílala Sparta I, obsluhovaná četařem Jindřichem Klečkou a Otto Linhartem. Na jaře 1942 ve svém bytě krátce ukrýval Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Válku přežil, zemřel v Praze 20. ledna 1985. [3]
  6. ↑ Profesor Ladislav Vaněk(* 19. června 1906 v Olomouci - 5. října 1993 v Praze.). Byl středoškolským učitelem chemie a tělesné výchovy na IV. reálném gymnáziu v Brně a členem náčelnictva Československé obce sokolské. Na přelomu let 1939 až 1940 byl několikrát vyslýchán brněnskou řídící úřadovnou gestapa ale vždy propuštěn na svobodu. V době zatýkání vedoucích sokolských funkcionářů v říjnu 1941 jako jediný ze čtyřčlenné Sokolské revoluční rady zůstal na svobodě. Na střední Moravě a v Praze přišel do kontaktu s řadou významných příslušníků odboje, členy (OSVO) (Obec sokolská v odboji), kde nakonec působil v čele odbojové skupiny Jindra. Téměř s jistotou byl agentem brněnského a později i pražského gestapa. Válku přežil; zemřel 5. října 1993 v Praze. [3]
  7. ↑ Josef Bjaček byl před válkou tajemník národně demokratické strany v Ostravě. Na začátku okupace se zapojil do odbojové činnosti, ale byl brzy zatčen a po šesti týdnech propuštěn za závazek spolupráce s brněnskou služebnou Abwehru (německá vojenská zpravodajská služba). Na Ostravsku založil ilegální skupinu "Za vlast", později "Yes", zapojil se do činnosti ilegální organizace "Lvice" a do pomoci partyzánskému oddílu "Zelený kádr". Na žádost pražské centrály byl Josef Bjaček 15. září 1942 ostravským gestapem zatčen. Dne 20. října 1942 byl převezen do Kounicových kolejí a po ukončení výslechů a konfrontací do Mauthausenu, kde byl v roce 1943 popraven. [3]
  8. ↑ Ing. Jiří Reisner – pracoval za války jako obchodní zástupce firmy Jakamarus, vyrábějící oblíbený hořký lékárenský žaludeční likér stejného jména. Byl přítelem a spolupracovníkem bratrů Linhartových. V odboji fungoval jako člen vojenské ilegální organizace Obrana národa (skupina generála Františka Slunéčka); také finančně a materiálně podporoval odbojáře žijící v ilegalitě. V dubnu 1944 se Ing. Jiří Reisner při pokusu o zatčení gestapem otrávil. Korespondence s Karlem Ježkem (nalezená u něj v bytě) pak vyústila v zatčení rodiny Ježkových v Kamenici nad Lipou.[5] [3]
  9. ↑ Syn manželů Ježkových Karel Ježek vedl v Kamenici na Lipou obchod s drogistickým zbožím. Jeho korespondence s Ing. Jiřím Reisnerem a cesty do Prahy navenek vypadaly jako obchodní styk. Ale za ním se skrývala ilegální odbojová činnost (spojení ÚVODu mezi Prahou a Vysočinou). [5]
  10. ↑ Korespondence s Karlem Ježkem (nalezená v bytě u zatčeného Ing. Jiřího Reisnera) pak vyústila v zatčení rodiny Ježkových v Kamenici nad Lipou. Zatčeni byli dne 13. září 1944 v Kamenici nad Lipou: Jan Ježek (* 10. května 1882 - † 24. prosince 1944 v pobočce koncentračního tábora v Litoměřicích); Marie Ježková (* 10. května 1880 - † 24. prosince 1944 v koncentračním táboře Ravensbrück); Jiří Ježek (* 22. března 1911 - † 19. února 1945 v koncentračním táboře Flosenbürk). Jana Ježková byla do konce války vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück; dále byl zatčen i Karel Ježek. [3]
  11. ↑ Antonie a František Hadačovi byli zatčeni 4. dubna 1944 a následně 28. dubna 1944 byli popraveni na Pankráci.[14]
  12. ↑ Na statku Miloslava Vojtěchovského se na přelomu let 1941 a 1942 scházeli členové výsadku Operace Anthropoid s dalšími odbojáři. Tento statek svojí polohou mimo centrum města patřil k opěrným bodům tehdejšího československého oboje. Vinou výstavby metra se celá oblast zcela změnila. Původní ulice byla stanicí metra Strašnická rozpolcena a ta část, kde statek kdysi stával (v čísle 13) byla přejmenována na ulici "Ke Strašnické".[15]
  13. ↑ Miloslav Vojtěchovský (1906 - 1942) byl 15. května 1942 zatčen a 30. června 1942 popraven na střelnici v Kobylisích. (Poznámka: V seznamu popravených na Kobyliské střelnici v Praze dne 30. června 1942 je uveden pod pořadovým číslem 66.) Jeho manželka Marianne Vojtěchovská byla deportována do Terezína a poté do KT Auschwitz, kde 11. listopadu 1942 zahynula.[14]
  14. ↑ Zhotovení a následné odhalení pamětní desky bylo iniciováno Společností Václava Morávka a Karlem Ludvíkem z Československé obce legionářské z Jindřichova Hradce v druhé polovině roku 2014.[3]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941 - 1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola Tristan, Soumrak bohů, Jízda Valkýr, s. 20, 151, 166, 167, 168. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  2. ↑ a b c d e vojáci, hrdinové odboje - Otto Linhart; hrdina protinacistického odboje - radista vysílačky SPARTA [online]. Správa pražských hřbitovů, 2015-08-08 [cit. 2015-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai LUDVÍK, Karel; POBŘÍSLO, Pavel. Bratři Linhartové, čeští Ryanové [online]. 2015-05-29 [cit. 2015-09-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-08-10. 
  4. ↑ a b c d e f g h i POLÁK, David. Praha 4 odhalila pamětní desku bratrům Linhartovým [online]. www.praha4.cz, 2015-05-18 [cit. 2015-05-20]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p LUDVÍK, Karel. Otto Linhart, radista vysílačky domácího odboje Sparta I a jeho kameničtí podporovatelé: Výstava byla ukončena 30. dubna 2015. [online]. Městské muzeum v Kamenici nad Lipou, Náměstí Čs. armády 1, KAMENICE NAD LIPOU 394 70: [cit. 2015-05-26]. Dostupné online. 
  6. ↑ Matriční záznam o narození a křtu Ludmily Linhartové farnost při kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě v Praze
  7. ↑ a b [http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=728F83C633BB4E3488146095494845F3&scan=95#scan95
  8. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 351, obraz 930
  9. ↑ a b c d e LUDVÍK Karel, Jednota ČsOL br. Stanislava Berana Jindřichův Hradec, Česká republika. Otto Linhart, radista vysílačky domácího odboje Sparta I. S. 52. Legionářský směr [online]. 2013 [cit. 2016-05-14]. Roč. 2013, čís. 4, s. 52. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-04. 
  10. ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 s., první vydání - vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str. 66-83, str. 161
  11. ↑ KOURA, Petr. Podplukovník Josef Balabán : život a smrt velitele legendární odbojové skupiny Tři králové. Praha: Rybka, 2003. 309 s. ISBN 80-86182-72-X. S. 94. 
  12. ↑ PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 515. 
  13. ↑ a b c LUDVÍK, Karel. František Peltán - čtvrtý ze „Tří králů“ [online]. Kolín: Společnost Václava Morávka, 2012-12-04 [cit. 2014-05-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-11-04. 
  14. ↑ a b c d e PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 364, 477, 705. 
  15. ↑ ŠMEJKAL, Pavel. Atentát na Reinharda Heydricha: Paměť pamětních desek [online]. 21stoleti.cz [cit. 2015-05-26]. Dostupné online. 
  16. ↑ OPATRNÁ, Věra. Výlet do minulosti. Stodůlecký posel. Duben 2008. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-05-06.  Archivováno 6. 5. 2014 na Wayback Machine.
  17. ↑ PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 508. 
  18. ↑ LENC, Zdeněk; BAREŠ, Ivan. Reportéři ČT [online]. Praha: Česká televize, 2014-04-28 [cit. 2014-05-09]. Kapitola Pamětní deska z Akcízu. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Otto Linhart – Radiotelegrafista vysílačky domácího protifašistického odboje Sparta: Setkání Klubu historie letectví: přednáška kpt. v. z. Karla Ludvíka, konaná v pátek 24. dubna 2015 od 18:00 hodin; [online]. Konferenční sál muzea ve Štítného ulici: Jindřichův Hradec (hradeczije.cz), rev. 2015-04-24 [cit. 2015-05-26]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  • LUDVÍK, Karel. Otto Linhart, radista vysílačky domácího odboje Sparta I a jeho kameničtí podporovatelé: Výstava byla ukončena 30. dubna 2015. [online]. Městské muzeum v Kamenici nad Lipou, Náměstí Čs. armády 1, KAMENICE NAD LIPOU 394 70: [cit. 2015-05-26]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Otto_Linhart_(radiotelegrafista)&oldid=24310780“
pFad - Phonifier reborn

Pfad - The Proxy pFad of © 2024 Garber Painting. All rights reserved.

Note: This service is not intended for secure transactions such as banking, social media, email, or purchasing. Use at your own risk. We assume no liability whatsoever for broken pages.


Alternative Proxies:

Alternative Proxy

pFad Proxy

pFad v3 Proxy

pFad v4 Proxy