Piltdownský člověk
Piltdownský člověk (Eoanthropus dawsoni) je podvržená fosilie, kterou neznámý pachatel zmátl paleontology v prosinci roku 1912. Její nepravost byla odhalena až v roce 1953. Údajný pozůstatek dosud neznámého pravěkého hominida byl ve skutečnosti lebkou středověkého člověka spojenou s orangutaní dolní čelistí a šimpanzím zubem. Podvodník nikdy nebyl odhalen a o jeho totožnosti se dodnes spekuluje. Podle britského dokumentu, "Největší podvody historie", byl autorem podvodu právník a amatérský archeolog Charles Dawson.
Nález
[editovat | editovat zdroj]Charles Dawson, právník, amatérský geolog a archeolog, nalezl úlomky lebky v piltdownském lomu nedaleko Uckfieldu v Sussexu v Anglii. Lebce dal jméno Eoanthropus dawsoni (v překladu „Dawsonův jitřní člověk“). Kosti nejdříve ukázal vedoucímu geologického oddělení Britského přírodovědeckého muzea Arthuru Smithu Woodwardovi, načež spolu s ním a s Pierrem Teilhardem de Chardin naleziště několik dní znovu prohledávali. Dawson tehdy našel spodní čelist a Teilhard zub. Lebka i čelist se zdály být stejně zabarveny, a to i shodně se štěrkem okolo. Ve stejné vrstvě se našlo množství opracovaných pazourků a zvířecích fosílií, které potvrzovaly velké stáří objevu. Čelist byla ale v místech, kde by se spojovala s lebkou, poškozena.
Nález byl hlavně anglickými paleontology považován za dlouho hledaný přechodný článek mezi opicí a člověkem, který bylo možné spojit s anglickým územím, kde nálezy inteligentních předků chyběly. O jeho autentičnosti existovaly pochyby, které byly do značné míry rozptýleny nálezem podobné lebky v roce 1915 („Piltdown 2“) jen tři kilometry od místa původního nálezu. Mezi prvními, kdo již roku 1915 vznesl jisté pochybnosti o pravosti nálezu, byl také francouzský paleontolog Marcellin Boule. Ten si povšiml, že čelist se podobá mnohem spíše čelistní kosti lidoopa než člověka.
Pochyby a odhalení
[editovat | editovat zdroj]Ve 20. letech začaly být objevovány v Africe opravdové pozůstatky hominidů (1924 Taungské dítě), které měly malou mozkovnu a lidsky vypadající čelist. Bylo tedy čím dál těžší skloubit piltdownského člověka (který měl naopak velkou lidskou lebku a opičí čelist) s ostatními nálezy. V roce 1949 paleoantropolog Kenneth Oakley provedl fluorový test relativního stáří, který potvrdil, že se jednalo o podvod. 21. listopadu 1953 byly zveřejněny výsledky předatování vrstev, kde byla lebka nalezena, a Oakley shrnul závěry v bulletinu Britského muzea v článku Řešení piltdownského problému.
Celek byl sestaven z lebky středověkého člověka, 500 let staré orangutaní čelisti a fosilního šimpanzího zubu. Ke zdání starobylosti pomohlo namáčení kostí v železitém roztoku a dvojchromanu draselném. Aby se zakrylo, že čelist s lebkou nesouvisí, byla pečlivě zlomena a zuby znovu připevněny a upilovány; to bylo nutné, protože primáti žvýkají potravu jiným způsobem než lidé.
Související otázky
[editovat | editovat zdroj]
Důvodů, proč byl padělek odhalen až po 40 letech, existuje několik.
Především se potvrdily naděje mnoha vědců, že chybějící článek bude nalezen v Eurasii a Britové ovšem chtěli svého prvního Brita. Až do té doby se na Britských ostrovech kromě několika pochybných souborů nástrojů a několika kostí nenašlo nic, co by vypovídalo o daleké minulosti. Naopak ve Francii a Německu bylo nalezeno množství pozůstatků neandrtálců, kromaňonců, uměleckých projevů atd. Pravý Piltdownský člověk by byl mnohem starší než neandrtálci a se svou mozkovnou mnohem pravděpodobněji předchůdce člověka dnešního typu než neandrtálec.
Dále nález potvrdil v té době respektovaný názor, že mozek je vůdčím orgánem, který reflektoval nejdříve změnu od zvířete k člověku. Proto se očekávalo, že mozkovna bude vyvinutější než čelist a Piltdownský nález tuto hypotézu plně potvrdil.
Když byl v roce 1927 objeven pekingský muž (Homo erectus), který měl nepoměrně menší mozkovnu než piltdownský člověk, posloužil nález k rasistickým závěrům, že bílá rasa pochází z piltdownského člověka (s mnohem vyvinutější mozkovnou) a tudíž překročila práh lidskosti mnohem dříve než ostatní rasy a proto musí být civilizačně na vyšší úrovni.
V neposlední řadě byla důvodem přetrvávajícího klamu pečlivá separace nálezu v sejfu mimo dosah odborné veřejnosti. Přístup k němu byl přísně omezen a dotknout se kostí nebylo možno; k dispozici byly pouze sádrové odlitky. To se změnilo, až když péči o kosti převzal Kenneth Oakley.
Viník
[editovat | editovat zdroj]Teoriím o původci podvrhu se po dlouhou dobu věnovala řada zájemců o obor. Obecně se soudí, že se zpočátku jednalo o nevinný vtip, který se autorovi vymkl z rukou, když takřka okamžitě vešel v obecnou známost. Nejvíce je podezírán amatérský archeolog Charles Dawson, ale padla i jména Pierre Teilhard de Chardin nebo dokonce Arthur Conan Doyle. Mezi podezřelé patřil i přírodovědec Martin A. C. Hinton, neboť v roce 1970 byl v depozitářích Muzea přírodních věd v Londýně objeven kufr s jeho jménem, v němž byly jemu adresované dopisy a také zvířecí kosti a zuby, které byly pořezány a potřísněny podobným způsobem jako piltdownský nález.
V listopadu 2003 Muzeum přírodních věd v Londýně uspořádalo výstavu k 50. výročí odhalení podvrhu.
Aféra piltdownského člověka dnes slouží jako záminka některým kreacionistům, kteří tvrdí, že ukazuje na zkorumpovanost vědecké komunity a možnost, že i ostatní fosilie jsou podvrhy.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Jan Beneš (1935-1988): Tajemství pana Dawsona: 16 kapitol zajímavého vyprávění o jedné podivuhodné záhadě. Blok, Brno 1975. - Popularizační vylíčení pro mládež.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Piltdownský člověk na Wikimedia Commons - Článek na webu More than a Dodo (anglicky)