První punská válka (
264 až
241 př. n. l.) byla první z celkem tří
punských válek vybojovaných mezi
Kartágem a
Římskou republikou. Po dobu 23 let sváděly tyto dvě mocnosti zápas o převahu v západním Středomoří. Kartágo, nacházející se v
severní Africe, bylo na počátku války dominantní námořní mocností ve
Středozemním moři. Byl to však
Řím, kdo nakonec dosáhl vítězství. Poraženým Kartagincům Římané uložili tvrdé mírové podmínky zahrnující vysoké válečné reparace. Punská se tato válka nazývá proto, že v
latině byli Kartaginci označováni jako
Poeni, což je odvozeno ze slova
Phoenici –
Féničané (Kartágo bylo původně kolonií města
Tyros ve
Fénicii).
Tato válka byla velmi významná a stala se předmětem mnoha vážných analýz a studií, třebaže leží tak trochu ve stínu pozdějšího Hannibalova tažení do Itálie za druhé punské války. Byl to ale právě tento konflikt, v jehož důsledku došlo k Hannibalově válce a po jeho porážce ke vzestupu Říma na pozici hegemonní mocnosti ve Středomoří. Řecký historik Polybios, jehož dílo je nejvýznamnějším historickým pramenem této války, si první punskou válku zvolil moudře za počátek svého díla o dějinách římské říše.
Historikové námořní války jsou až do dnešních dnů fascinováni tím, co bylo vskutku největším námořním a zároveň i nejdéle nepřetržitě trvajícím konfliktem starověku. Římské dosažení nadvlády na moři, které bylo rozhodující událostí této války, bylo velkolepým úspěchem srovnatelným s vítězstvím nad Hannibalem, neboť přispělo k expanzi římské moci do celé středomořské oblasti. Současně to byla první válka, jíž vedli Římané mimo území Apeninského poloostrova. Od tohoto okamžiku se však stali námořní silou, což jim připravilo cestu ke světové vládě. Ani jedna z válčících stran nebyla v této válce bezprostředně existenčně ohrožena, neboť pozemní boje se odehrávaly takřka výhradně na Sicílii.
