Trianonská smlouva
Trianonská mírová smlouva mezi Maďarskem a většinou států Dohody byla podepsaná 4. června 1920 a vstoupila v platnost 26. července 1921. Smlouva ukončila mezi nimi válečný stav, který začal v rámci první světové války od roku 1914. Smlouva byla podepsána v paláci Grande Trianon ve Versailles a byla jednou z několika dohod připravených na Pařížské mírové konferenci. Smlouva zavazovala strany k uznání nových mezinárodních hranic mezi Maďarskem a jeho sousedy: Československa, Rumunska, Jugoslávie a Rakouska. Trianonská smlouva zároveň uložila Maďarsku povinnost platit reparace a omezila jeho ozbrojené síly. Zároveň však poskytovala Maďarsku obchodní výhody (s Rakouskem a Československem), závazky k dodávkám uhlí (z Československa a Polska), poskytovala právní ochranu nad jeho majetkem a občany v zahraničí. Většina ustanovení Trianonské smlouvy byla do konce meziválečného období smluvními stranami upravena nebo zastarala. Tzv. trianonské hranice Maďarska však byly obnoveny Pařížskou mírovou smlouvou z roku 1947.
Pozadí
[editovat | editovat zdroj]Maďarsko se jako součást Rakouska-Uherska účastnilo první světové války od srpna 1914. Poté, co jeho spojenci – Bulharsko a později Turecko – podepsali příměří s Dohodou, se politická elita v Budapešti rozhodla válku také ukončit. Dne 31. října 1918 vyhlásila budapešťská vláda nezávislost Maďarska a okamžitě zahájila mírová jednání se Spojenci. Navzdory ukončení bojů spojenci Dohody – sousedé Maďarska – Československo (které právě 28. října 1918 vyhlásilo nezávislost), Rumunsko a Jugoslávie uvrhli Maďarsko do hospodářské blokády. Zbavily Maďarsko dovozu potravin, uhlí a dalšího důležitého zboží. Ve snaze zmírnit hospodářskou krizi prosily následující maďarské vlády Dohody[ujasnit] o zrušení blokády a obnovení regionálního obchodu. 13. listopadu 1918 vyústily první mírové rozhovory v příměří v Bělehradě: Maďarsko se zavázalo demobilizovat svou armádu a udělilo Spojencům právo obsadit jih (Vojvodinu a Chorvatsko) a východ Maďarska (jižní Sedmihradsko) až do podpisu mírové smlouvy. V prosinci 1918 Budapešť povolila československým vojskům obsadit také severní Uhorsko (Slovensko). Výměnou za to Budapešť doufala v obnovení zahraničního obchodu a dodávek uhlí.[1]
Aby rozšířit své okupační zóny v Maďarsku, přesunuly Rumunsko a Československo v dubnu 1919 své armády dále do Maďarska, což vyvolalo obnovení nepřátelství mezi těmito třemi zeměmi. Koncem dubna a začátkem května se československé síly několikrát pokusily obsadit uhelné město Salgótarján a pronikly do Miscolcu. V polovině května 1919 zahájila maďarská rudá armáda úspěšnou protiofenzívu, která pokračovala až na východní Slovensko. Budapešť zastavila ofenzivu po ultimátu spojenců z 12. června 1919, které obsahovalo popis nové demarkační linie mezi Maďarskem a Československem. Tato linie opustila Podkarpatskou Rus pod československé okupace, ale nechala Salgótarján a Miscolc uvnitř Maďarska. Spojenci také slíbili, že tato demarkační čára se stane základem budoucích politických hranic mezi Maďarskem a Československem. Budapešť přijala ultimátum a začala stahovat své síly. Než však československá vojska postoupila, maďarští komunističtí agenti vyhlásili v Prešově samostatnou Slovenskou republiku rad. I tato státní formace však byla rozpuštěna po úplném ústupu Rudé armády za demarkační linii zřízenou v Paříži 12. června 1919. Střety menšího rozsahu mezi maďarskými a československými jednotkami pokračovaly až do konce července. Dne 26. července 1919 bylo podepsáno příměří mezi Maďarskem a Československem.
V červenci Rumunsko však příkaz Dohody, aby ukončila boje, ignorovala a pokračovala v ofenzivě proti Maďarsku. Počátkem srpna 1919 vstoupila rumunská armáda do Budapešti a v Maďarsku byla nastolena nová prorumunská vláda. To znamenalo konec nepřátelství mezi Maďary a Rumuny. Po pádu komunistické vlády v Budapešti však československé jednotky překročily 12. června 1919 demarkační linii a obsadily některá strategická místa, včetně Salgótarjánu a Petržalky.
Spojenci však v listopadu 1919 nařídili Čechům evakuovat Salgótarján a přiměli Rumuny k odchodu z Budapešti. Nový kabinet v Budapešti byl pozván k účasti na pařížské mírové konferenci. V lednu 1920 obdržela Budapešt spojenecký návrh mírové smlouvy. Smlouva stanovila legalizaci demarkační linie z 12. června 1919 jako nové hranice a zaručovala ukončení blokády a obnovení volného obchodu mezi bývalými habsburskými zeměmi a dovoz uhlí do Maďarska. Vláda v Budapešti a maďarský parlament (otevřený v únoru 1920) mírové podmínky přijaly. Obnovení míru a obchodu sice uvítala, ale stále formálně protestovala proti odstoupení svých bývalých území bez plebiscitu.
Signatáři
[editovat | editovat zdroj]Signatáři ze strany vítězných států Dohody byly Spojené státy americké, Spojené království, Francie, Itálie, Japonsko, dále státy, kterých se smlouva přímo týkala: Rumunsko, Království SHS a Československo, a 8 dalších států. Za Československo podepsali Trianonskou smlouvu ministr zahraničí Edvard Beneš a velvyslanec v Londýně Štefan Osuský. Maďarsko zastupovali Ágost Benárd a Alfréd Drasche-Lázár.
Maďarsko smlouvu ratifikovalo 15. listopadu 1920; Československo ratifikováno v lednu 1921. Smlouva vstoupila v platnost 26. července 1921.
Význam smlouvy pro Československo
[editovat | editovat zdroj]Maďarsko uznalo československou nezavislost a suverenitu v oblastech bývalého severního Maďarska (Slovenska a Podkarpatské Rusi), zavázalo se uhradit Československu válečné reparace.
Naproti tomu Československo se zřeklo výstavby vojenských objektů na pravém břehu Dunaje (na území dnešní Petržalky). To prakticky dodržováno nebylo a československá vláda v Petržalce opevnění vybudovala.
Československo se zavázalo dodávat černé a hnědé uhlí Maďarsku v "dostatečném množství"; Maďarsku, Československu a Rakousku byla udělena práva volného obchodu na 5 let a snížené tarify na 15 let po vstupu mírové smlouvy v platnost.
Československo se zavázalo respektovat kulturní práva maďarské menšiny a vlastnická práva maďarských občanů na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Důsledky pro Maďarsko
[editovat | editovat zdroj]Podle Trianonské smlouvy se Maďarsko muselo vzdát suverenity nad 71 procenty území, která ovládalo před rokem 1914. To bylo rozděleno mezi státy sousedící s tehdejším Maďarským královstvím:
- Československá republika – Slovensko (tzv. Horní Uhry), Podkarpatská Rus
- Rumunské království – Sedmihradsko (Transylvánie), Banát, východní Krišana
- Království SHS – Chorvatsko-Slavonsko, Vojvodina, Banát, jižní Baranja
- Rakousko – Burgenland
- Polsko (s potrianonským Maďarskem nesousedilo) – část Spiše a Oravy
- Hlavní uherský přístav Fiume (Rijeka) se měl stát svobodným městem, roku 1924 byl anektován Itálií.
Trianonské hranice se beze zbytku nacházely uvnitř bývalého Uherska, původní hranice nebyla nikde zachována. Všechny sousední státy kromě Rakouska byly větší než Maďarsko. Byla ztracena řada většinově maďarských měst, přičemž některá se octnula těsně za hranicemi, např. Subotica (Szabadka), Arad, Velký Varadín, Szatmár. Město Komárno (Komárom) bylo novou hranicí rozpůleno. Hranice s Československem se přiblížila Budapešti na pouhých 30 km.
V praxi však budapešťská vláda od konce roku 1918 anebo poloviny roku 1919 většinu těchto území nekontrolovala. Jediným regionem, který musela Budapešť po podpisu mírové smlouvy skutečně postoupit, bylo Burgenlandsko Rakousku (koncem roku 1921). Na druhou stranu realizace smlouvy umožnila Budapešti zvětšit území pod svou kontrolou. Jednak Budapešť těžila ze stažení rumunské armády z levého břehu řeky Tisy (krátce před podpisem mírové smlouvy), jednak v srpnu 1921 (poté, co je po vstupu smlouvy v platnost opustila srbská vojska) znovu získala důlní oblasti města Pécs.
Ztráta území a obyvatel (každý čtvrtý Maďar se ocitl na území cizího státu) vedla k přetrhání tradičních ekonomických a kulturních vazeb a k devastaci hospodářství. Maďarské království přišlo o všechny solné doly, o všechny doly těžící drahé kovy a o 90 % veškerých lesů v bývalých Uhrách.
Maďaři považovali smlouvu za nespravedlivou, neboť oproti ryze etnickému principu zřetelně zvýhodňovala okolní státy, a od počátku se snažili o její revizi. Tento faktor určoval zahraniční politiku Maďarska po celé meziválečné období – snaha najít spojence, kteří by dokázali prosadit maďarský pohled na věc a postavit se za něj na evropském politickém poli. Kromě toho se však také obávali, že pokusí-li se o obnovení Uherska či jen naznačí tento kurz, vyvolají ozbrojený střet se zeměmi Malé dohody, který by země pravděpodobně prohrála. I z toho důvodu se maďarské vedení v čele s regentem Horthym roku 1921 postavilo proti snahám sesazeného uherského krále Karla I. Habsburského o návrat na trůn (teoreticky to bylo možné, neboť Maďarsko formálně zůstalo královstvím).
Silný pocit křivdy a obklopení nepřáteli nakonec Maďary vehnal do náruče fašistické Itálie (Jugoslávie byla jejich společným protivníkem) a nacistického Německa; jakmile bylo zřejmé, že se politická situace ve střední Evropě změnila a Německo se staví rozhodně proti uspořádání po první světové válce, měli Maďaři jasného spojence. Na počátku druhé světové války (v letech 1938 a 1940) tak Maďarské království pod Hitlerovou patronací získalo významnou část svého dřívějšího území přechodně zpět. Konečná porážka ve druhé světové válce ovšem vedla k obnovení trianonských hranic, Maďarsko navíc ještě přišlo o tři obce jižně od Bratislavy.
Se ztrátou historických území se Maďaři nevyrovnali dodnes. Maďarský parlament v roce 2010 schválil 4. červen jako státní svátek a pravicová strana Jobbik usiluje o zrušení Trianonské smlouvy.[1] Podle průzkumu z roku 2020 stále považovalo 90 % Maďarů Trianonskou smlouvu za nespravedlivou.[2][3]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ PAPUCSEK, Gregor Martin. Maďarský parlament schválil nový kontroverzní státní svátek. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2010-05-10 [cit. 2021-03-18]. Dostupné online.
- ↑ Památník Trianonské smlouvy. Studio ČT24 [online]. Česká televize, 2020-08-20 [cit. 2021-03-18]. Dostupné online.
- ↑ Maďarský prezident: Ignorovat trianonské trauma je nemorální. ČT24 [online]. Česká televize, 2013-06-05 [cit. 2021-03-18]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- DEJMEK, Jindřich, a kol. Zrod nové Evropy : Versailles, St.-Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému. Praha: Historický ústav AV ČR, 2011. 518 s. ISBN 978-80-7286-188-0.
- Irmanova, Eva. Maďarsko a trianonská mírová smlouva (Devadesát let od jejího podepsání). Slovanský přehled: historická revue pro dějiny střední, východní a jihovýchodní Evropy, 1(96) 2010, pp.41-64.
- Piahanau, A. Maďarsko-československá jednání v letech 1918–1920 aneb jak česká uhlíková blokáda přinutila Budapešť opustit Slovensko a Podkarpatskou Rus. In: Utváření republiky. Ed. Jan Kober, Praha: Academia, 2023, s. 85-134.
- PRECLÍK, Vratislav: "Profesor Masaryk a Podkarpatská Rus právě před sto lety", in Čas: časopis Masarykova demokratického hnutí, leden–březen 2019, roč.XXVII. čís. 125. ISSN 1210-1648, str.18 – 23
- TÓTH, Andrej. Trianonská mírová smlouva a politika Budapešti (prosinec 1919 – červen 1920). Historický obzor, 2010, 21 (9/10), s. 208-218. ISSN 1210-6097.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Trianonská smlouva na Wikimedia Commons
- Dílo Trianonská mírová smlouva ve Wikizdrojích
- HOSENSEIDLOVÁ, Petra. „Mírový diktát“ letos zastínila pandemie. Trianon však i po sto letech jitří představivost Maďarů. ČT24 [online]. Česká televize, 2020-06-04 [cit. 2021-03-18]. Dostupné online.
- IRMANOVÁ, Eva. Historička: Trauma Trianonu spočívá ve vytržení třetiny Maďarů z centrálního bloku národa. ČT24 [online]. Česká televize, 2020-06-03. Dostupné online.
- Státní hranice Maďarska
- Smlouvy o státních hranicích
- Rakousko v roce 1920
- Maďarsko v roce 1920
- Mírové smlouvy Francie
- Mírové smlouvy Maďarska
- Mírové smlouvy Itálie
- Mírové smlouvy Japonska
- Mírové smlouvy Spojeného království
- Mírové smlouvy USA
- Smlouvy Italského království (1861–1946)
- Mírové smlouvy první světové války
- Vzniklo 1920
- Maďarsko-československá válka
- Mírové smlouvy Československa
- Zánik Rakousko-Uherska