Ucho
Ucho (latinsky auris) je sluchový párový orgán obratlovců. Jeho základními částmi jsou vnější, střední a vnitřní ucho.
Funkce
[editovat | editovat zdroj]Ucho mladého člověka dokáže vnímat zvuk v rozsahu frekvencí 20 – 20 000 hertzů, staří lidé obvykle slyší jen v rozmezí frekvencí 50 – 8 000 Hz.[1] Nejcitlivější je na frekvenci mezi 2–4 kHz.[1][2] Frekvence lidského hlasu běžného hovoru se u mužů pohybuje v rozmezí od 80 do 120 Hz, u žen pak v rozpětí 170 až 260 Hz.[3] Delfíni, netopýři a mnoho dalších živočichů se pomocí zvuku orientuje – tzv. echolokace.
Anatomie lidského ucha
[editovat | editovat zdroj]Vnější ucho
[editovat | editovat zdroj]
Vnější ucho (auris externa) se skládá z boltce, zvukovodu a bubínku.
- Boltec je tvořen chrupavkou (pouze lalůček chrupavčitou kostru nemá) a směřuje akustické vlny do zvukovodu. Velikost a tvar boltce ale nemá vliv na sluch.
- Vnější zvukovod (také se mu říká sluchový kanálek) je trubice, která má část chrupavčitou a kostěnou. Na konci zvukovodu se nachází bubínek, hranice mezi vnějším a středním uchem. Zvuková vlna, která projde zvukovodem, naráží do bubínku a putuje dál do nitra ucha. Délka zvukovodu dospělého člověka je asi 3 cm.
- Bubínek je vazivová blanka na konci zvukovodu, cca 0,1 mm silná. Zvuková vlna jej rozechvěje, bubínek ji zesílí a předá do středního ucha. Zdravý bubínek je lesklý a má šedavou barvu.
Výstelka zvukovodu obsahuje mazové žlázy, které produkují ušní maz. Zvukovod má samočisticí schopnost – nečistoty jsou z něj vypuzovány směrem ven.
Střední ucho
[editovat | editovat zdroj]
Střední ucho (auris media) je systém vzduchem vyplněných dutin, vystlaných sliznicí. Začíná bubínkem, na nějž jsou napojeny tři sluchové kůstky. Patří mezi ně kladívko (malleus), kovadlinka (incus) a třmínek (stapes). Řetěz kůstek přenáší zvuk od bubínku do vnitřního ucha – ploténka třmínku se dotýká oválného okénka v labyrintu. Střední ucho je odděleno od vnitřního ucha membránami, která uzavírají oválné předsíňové okénko (vestibulární) a kruhového hlemýžďové (kochleární) okénko. Zesílení zvuku se uskutečňuje pákovou funkcí sluchových kůstek, které přenášejí zvukové vlny z většího povrchu bubínku na menší plochu povrchu membrány předsíňového okénka. Nadměrné silné zvuky se tlumí pomocí dvou malých kosterních svalů ve středním uchu (napínač bubínku a třmínkový sval). Svalová vřeténka uvnitř těchto svalů reagují na protažení svalu tím, že spouští tzv. akustický reflex, který způsobuje smrštění těchto svalů. Stupeň protažení je dán intenzitou zvuku (hlasitostí). Hlasité zvuky se tlumí proto, že natažení svalů a jejich následná reflexní kontrakce zabraňuje nadměrnému pohybu sluchových kůstek.[4]
Ze středního ucha do nosohltanu vyúsťuje Eustachova trubice (tuba Eustachi, tuba auditiva, sluchová středoušní trubice), která vyrovnává tlak ve středním uchu s tlakem v okolním prostředí. Pomáhá také čistit středoušní dutinu.
Vnitřní ucho
[editovat | editovat zdroj]
Vnitřní ucho (auris interna) leží v kostěném labyrintu spánkové kosti (os temporale). Kostěný labyrint částečně kopíruje blanitý labyrint vyplněný endolymfou. Části kostěného labyrintu, které kopíruje blanitý labyrint, jsou: 3 polokruhovité kanálky, vejčitý váček, kulovitý váček a hlemýžď.
- Hlemýžď je stočená trubička naplněná tekutinou (endolymfou). Vibrace oválného okénka rozvlní endolymfu. Vlnění endolymfy rozechvěje krycí membránu Cortiho orgánu obsahujícího vláskové buňky (receptory sluchu). Každá buňka má vlásky zapuštěné do krycí membrány a zjišťuje její chvění, o kterém vysílá signály do mozku po sluchovém nervu. Signály jsou vnímány jako zvuk.
- Rovnovážný (vestibulární, statokinetický) orgán slouží k detekci polohy a zrychlení. Skládá se z vejčitého a kulovitého váčku (utriculus a sacculus), které detekují polohu, a tří polokruhovitých kanálků detekujících zrychlení. Ve váčcích jsou dvě na sebe kolmé vrstvy vláskových buněk s vlásky zapuštěnými do rosolu obsahujícímu krystalky uhličitanu vápenatého. K vnímání zrychlení slouží vláskové buňky na začátku a na konci polokruhovitých kanálků, které vnímají změny v proudění endolymfy v kanálcích. Předrážděním tohoto orgánu vzniká mořská nemoc.
Choroby
[editovat | editovat zdroj]K častým chorobám uší patří:[5]
- Otitis media – zánět středního ucha, častý u dětí, bolestivý.
- Tinnitus – neustálé zvonění nebo pískání v uchu.
- Vertigo – porucha polokruhovitých kanálků vnitřního ucha způsobující pocit, že se okolí točí (závrať).
- Zalepené ucho – tvorba tekutiny ve středoušní dutině, způsobující hluchotu, časté u dětí.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b GUYTON, Arthur C; HALL, John E. Textbook of Medical Physiology. 11. vyd. [s.l.]: Elsevier, 2006. (11). Dostupné online. ISBN 978-0-7216-0240-0. S. 657.
- ↑ ROKYTA, Richard; ET AL. Fyziologie a patologická fyziologie: pro klinickou praxi [online]. Grada, 2015 [cit. 2016-02-13]. S. 588. Dostupné online.
- ↑ Anatomie, fyziologie a vývoj hlasu [online]. Klinika dětské ORL Lékařské fakulty MU a Fakultní Nemocnice Brno [cit. 2016-02-13]. Dostupné online.
- ↑ REECE William O., Fyziologie domácích zvířat, 1998. Grada. 417 str. ISBN 80-7169-547-5
- ↑ HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. [s.l.]: Svojtka & Co., 1999. ISBN 80-7237-256-4. Kapitola Lidské tělo - smyslové orgány, s. 157.
Související články
[editovat | editovat zdroj]- Náušnice – typická ozdoba uší
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu ucho na Wikimedia Commons 
Téma Ucho ve Wikicitátech
Slovníkové heslo ucho ve Wikislovníku- Galerie ucho na Wikimedia Commons
